4 . L I D S K Á P R Á VA
práv ekonomických a sociálních. Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá a vyhlášená Spojenými národy 10. prosince 1948, zahrnuje jak „stará“, tak „nová“ práva.17 Kdyby každé lidské právo bylo svou povahou absolutně nepodmíněné a nepřipouštělo jako božský atribut žádné omezení, pak by každý konflikt mezi nimi byl zjevně nesmiřitelný. Ale je známo, že tato práva — jako všechno, co je lidské — podléhají různým podmínkám a omezením, alespoň, jak jsme viděli, pokud jde o jejich užívání. Je zcela normální, že různá práva přiznávaná člověku se navzájem omezují a zvláště že ekonomická a sociální práva — práva člověka jako osoby začleněné do života společenství — se nemohou v dějinách realizovat, aniž do jisté míry omezí práva člověka jako jednotlivce. Ale mezi lidmi vznikají rozdíly a nesmiřitelné antagonismy, má-li se určit stupeň omezení a obecněji stupnice hodnot, jíž se řídí konkrétní užívání a organizace různých práv. Střetávají se tu neslučitelné politické filosofie, protože už nejde pouze o uznání různých kategorií lidských práv, ale o princip dynamického sjednocení, podle něhož jsou uváděna do praxe. Jde o naladění, o specifický klíč, na jehož základě se na stejné klaviatuře hraje různá hudba, a to buď v souladu, nebo v nesouladu s lidskou důstojností. Když se vrátíme k úvahám z první části této kapitoly, můžeme si představit, že stoupenci různých typů společnosti — liberálně-individualistického, komunistického nebo personalistického18 — sestaví podobné a možná stejné seznamy práv člověka. Ale nebudou na tento nástroj hrát stejně. Všechno závisí na nejvyšší hodnotě, podle níž budou všechna tato práva uspořádána a vzájemně se budou omezovat. Na základě hierarchie hodnot, kterou přijímáme, určujeme způsob, jímž mají být 17
Důležitost sociálních práv uznávala už po první světové válce Prohlášení práv spojovaná s novými ústavami, jež se tehdy objevily na evropské scéně. Srov. Boris Mirkine-Guetzévitch, Les Nouvelles tendances du droit constitutionnel, kap. III.; Les Constitutions européennes, I, Paris 1951, s. 121n. 18 Srov. naše knihy Du régime temporel et de la liberté, § 10 [OeC V, str. 356 n.] a Humanisme intégral, kap. V [OeC VI, s. 492n.]; [česky: J. Maritain, Integrální humanismus, přel. J. Petr, Řím, Křesťanská akademie 1967, s. 156n.].
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214620
L I D S K Á P R Á VA J E D N OT L I V Ě
podle nás ekonomická a společenská i individuální práva člověka uváděna do reálné existence. Ti, které jsem z nedostatku lepšího slova nazval stoupenci společnosti liberálně-individualistického typu, vidí známku lidské důstojnosti nejprve a především v moci každé osoby přivlastňovat si individuálně přírodní statky, aby mohla svobodně dělat všechno, co se jí zlíbí. Stoupenci společnosti komunistického typu vidí známku lidské důstojnosti nejprve a především v moci podřizovat přírodní statky kolektivní vládě společenského útvaru, aby „osvobodila“ lidskou práci (jejím podřízením ekonomickému společenství) a aby získala kontrolu nad dějinami. Stoupenci společnosti personalistického typu vidí známku lidské důstojnosti nejprve a především v moci dát přírodní statky do služeb společného úsilí o dobra specificky lidská, mravní a duchovní, a o svobodu autonomie člověka. Tyto tři skupiny se budou nevyhnutelně navzájem obviňovat, že určitá podstatná práva člověka opomíjejí. Je třeba se ptát, čí obraz člověka je věrný a čí pokřivený. Pokud jde o mne, vím, kde stojím: tam, kde stojí třetí z myšlenkových škol, o nichž jsem mluvil.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214620
5 . demokratická charta
I. Demokratická sekulární „víra“ 1 V „posvátné“ éře středověku bylo vyvinuto velké úsilí vybudovat pozemský život společenství a civilizace na základě jednoty teologální víry a náboženského kréda. Toto úsilí mělo po několik století úspěch, ale po reformaci a renesanci nakonec ztroskotalo a dnes je návrat k posvátnému ideálu nemyslitelný. Občanská společnost neboli politická společnost se stále více odlišovala od duchovního království církve — tento proces sám o sobě byl pouze rozvinutím evangelního rozlišení mezi tím, co patří císaři, a tím, co patří Bohu — a jejím základem se stávalo společné dobro a společný úkol, které jsou pozemského, časného neboli sekulárního řádu a na nichž se podílejí stejně občané náležející k různým duchovním skupinám či tradicím. Náboženské rozdělení lidí je samo o sobě neštěstí. Ale je to fakt, který musíme chtě nechtě uznat. V moderní době bylo vyvinuto jiné úsilí, úsilí vybudovat pozemský život civilizace a společenství na základě pouhého rozumu — rozumu odděleného od náboženství a od evangelia. Toto úsilí vyvolávalo po dobu dvou posledních století obrovské naděje — a rychle ztroskotalo. Ukázalo se, že pouhý rozum je v zajišťování duchovní jednoty lidstva bezmocnější než víra, a sen o „vědeckém“ krédu, jež by sjednocovalo 1
Slova „víra“ zde užívám, tak jako Péguy užíval slova „mystika“, v oslabeném, neurčitějším smyslu, než je jeho obvyklý smysl. Označuji jím každé přesvědčení — zde přesvědčení čistě lidské, ať je hodnota jeho rozumového základu u těch či oněch jakákoli —, na němž se podílí nejen rozum, ale i srdce (v tomto velmi širokém smyslu se běžně užívá anglického slova „faith“).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214620