neskutečná dobrota. Ty krémy, to tiché chřupání kdovíčeho lahodného, ta chuť starých poctivých časů v plechových dózách s hlavou dámy v mikádu. Aááách. Napsala bych o jednom anglickém džentlmenovi, díky kterému si dcera v luxusním domě na pražském nábřeží mohla pohladit králíka. Šly jsme tehdy okolo, králíci rejdili za výlohou ve slámě mezi dřevěnými domečky. Nebyl to ale obchod, nýbrž hotelový dům s byty, hádala bych pro diplomaty nebo cizí manažery. Dcera okamžitě přilepila nos na sklo: „Jééé…“ „Chcete se na ně podívat?“ ozvalo se za mnou anglicky. „Jistě, ale dveře jsou zamčené.“ „Pojďte se mnou.“ Stála jsem v přijímací hale s luxusním nábytkem a slyšela, jak muž dámě u recepčního pultu říká, že jsme jeho hosté a ať nás nechá dívat na ušáky, jak dlouho budeme chtít. Pokynul mi a zmizel. Napsala bych o tom, jak u mé kamarádky, která stála na autobusové zastávce, zabrzdilo auto a jeho řidič se jí zeptal, jestli nechce vzít domů. Protože si kamarádka vůbec nepamatuje tváře, myslela si, že je to někdo ze sousedství a přisedla. Brzy zjistila, že ten člověk je úplně cizí. Ona nezná jeho. On nezná ji. Celou cestu vymýšlela, jak se mu ubránit. Chystala si do ruky v kabelce klíče, lovila pepřový sprej a v duchu prosila o to, aby manžel nepřivedl jejich osmiletému synovi domů zlou macechu. Až ona bude mrtvá. Muž ji dovezl, vysadil, hezky se rozloučil a odjel. Napsala bych, jak ve chvíli, kdy zimu střídá jaro a svítí slunce, na horách nádherně voní sníh. Víc než všechny chanely světa. Vzala bych si tu vůni domů, kdyby to šlo, a inhalovala ji na každý splín. Napsala bych, navzdory všem škarohlídům, kteří tvrdí, že spolu lidi už neumí mluvit, o dětském second 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216746