Lord z planety Země (Ukázka, strana 99)

Hoch se otočil k nám. Chvíli váhal a pak smutně řekl: „Jsem hodně špatný pilot, princezno. Udělal jsem dvě nebo tři chyby, které nás mohly zahubit. Ale člun zablokoval ruční řízení a zachránil nás. Zřejmě měl v automatice vložený program havarijního startu.“ Otřásl jsem se. Bylo snad naše veškeré úsilí v minulé realitě zbytečné? Ztráceli jsme čas tlačením těžkého člunu přes celé letiště a přitom na nás na startu čekal funkční stroj. A Lans zemřel jen proto, že špatně znal nepřítelovu techniku… „Budeš potrestán,“ ozvala se princezna známým přísným hlasem. „Vím.“ „Myslím, že plně postačí měsíc … výuky pilotáže s nejlepšími instruktory planety. Ovšem až po vítězství.“ Lans vážně přikývl: „Podle rozkazu, princezno.“ „Lansi, provinil ses vůči mně,“ zasáhl jsem. „Trest proto bude zvýšen… mou trvalou osobní kontrolou během toho měsíce.“ Lans přikývl a uvažoval o tom, co slyšel. Princezna nevydržela a rozesmála se, když si představila tento neobvyklý trest, po kterém toužil každý mladík její planety, a jak se ukázalo, i divoch, její budoucí manžel. Za okamžik jsme se smáli všichni, tři šťastlivci, letící vstříc neznámé budoucnosti.

Let trval tři hodiny. Podle Lansových slov bylo možné letět vyšší rychlostí přechodem do stratosféry. Ale tam by nás mohly najít a sestřelit Šorrejovy orbitální hlídky. Pokud jsme se vlekli nad skalami, bylo skoro nemožné nás zaměřit.

Princezna spala nebo předstírala, že spí. Lans se plně věnoval řízení. Já jsem podřimoval, jen občas otevřel oči a pohlédl na videokostku. Pod člunem se táhla velice neutěšená krajina: skalnaté hory skoro bez stromů, úzká údolí, podobná korytům vyschlých řek. Potom se objevila pahorkatina s občasnými oky mělkých a patrně slaných jezer.

Pociťoval jsem příliš velkou únavu, než abych promýšlel další postup. Plánování opravdu není mou silnou stránkou.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218501

Ať se tím zabývá Šorrej, „ideální člověk“, produkt hloupého genetického experimentu. Ale možná najde východisko.

Princezna i Hernado jsou příliš přesvědčeni, že zpochybnit sňatek uzavřený v Chrámu Všehomíra není možné.

Pohlížel jsem dlouho na spící dívku. Princezna. Dívka mých snů. Zamilovala se a vrátila se na vzdálenou planetu svého otce. Mého budoucího tchána… Bezděčně jsem se usmál. Můj tchán císař. Báječný název budoucích pamětí…. Nebo ne, pokud existuje tchán, pak nepochybně i tchyně. Má tchyně císařovna! Stostránková brožura s polonahými kráskami a planoucími hvězdolety. A u pasu musí krasavici viset ostroplochý meč bez pochvy… Vydání se ujme soukromá firma s ambiciózním názvem typu Renesance nebo Saň. A vyjde jako „fantastika“, což zaručí poptávku. Přestal jsem se usmívat.

K čertu, copak jsem ještě nepoznal, že toto všechno je skutečné! Opravdu jsem vpadl do centra mezihvězdné války! A princezna, pokud se dostaneme živí do Chrámu, se stane mou ženou a císařovna tchyní. Zabíjel jsem a byl jsem raněn, jen zázrakem jsem unikl nevyhnutelné smrti.

Kde se ve mně bere ten ironický nadhled, proč se tak usilovně snažím pohlížet na svět kolem sebe jako na složitý sen?

Možná proto, že princezna není taková, jakou ji chci vidět? Je pro mě snazší uznat celý svět za iluzi než akceptovat reálnost princezny. Dívka klidně spící ve vedlejším křesle mě nemiluje. A nevím, jak získat její lásku, protože už dlouho před naším prvním setkáním si osvojila falešnou jistotu, že princezna stojí za smrt. Mohu udělat cokoli, mohu za ni zemřít, ale nepřesvědčím ji, že jsem přišel jen z lásky. Ve zvláštní hře, kterou před mýma očima svádějí dvě mocné síly, mi připadla úloha politováníhodného šachového pěšce. A kdybych přešel skoro celou šachovnici…

Ale pěšec, i když tuto cestu zdolá, se nikdy nemůže stát králem. „Blížíme se k cíli, lorde,“ v Lansově hlase zněla úleva. „Vzbuďte princeznu.“ „Nespím,“ odpověděla okamžitě dívka. „Raději se podívejte na Chrám, lorde. Na vaší planetě takový není. A to je hlavní problém…“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218501

Neodpověděl jsem. Na přední obrazovce už byl vidět Chrám.

Svítalo. Tma se doslova spustila dolů, ulehla na zem, na rovinu, nad kterou jsme letěli, spálenou na uhel a přeměněnou na ohromné pole zuhelnatěné škváry. Pokud zde někdy byly hory, tak se změnily ve štěrk. Pokud písek, spekl se na drť. Obloha se rozjasňovala, jiskřičky hvězd pohasínaly. A na hranici světlé oblohy a černé země se jako beztížný přízrak, absorbující světlo i tmu, vznášela obrovská koule.

Jakmile jsme přistáli a vyšli ze člunu, mohl jsem ocenit rozměry Chrámu. V průměru měl nejméně kilometr a vznášel se deset metrů nad zemí, opíral se – pokud je toto slovo na místě – o sloup tenký jako lidská ruka. Dělová koule stojící na jehle by vypadala pevněji.

Kouli pokrýval zvláštní mozaikový vzor z maličkých tabulek. Jen dvě barvy… ale ne. Jedna barva a k ní přidaných milion barev. Menšina destiček byla černá, pohlcovala světlo jako látka černé kombinézy. Většina zrcadlová.

Chaoticky se protínaly černé a zrcadlové pásy, uhlově černé kaňky špinily lesklé plošky, a rozsev čtverečků odrážejících sivé nebe rozháněl temnotu černých kruhů.

V polotmě Chrám vzbuzoval rozechvění. Ve dne, kdy odrážel sluneční světlo, musel vzbuzovat úžas. „Dokázali by na tvé planetě vytvořit něco podobného?“ zeptala se princezna tiše. „Ne. A na tvé planetě také ne. Tento Chrám vytvořili Rozsévači.“ „Někdo ti to řekl?“ „Ne. Prostě všechno, co mě v tomto světě překvapilo, vytvořili oni.“ Nevím, kde jsem bral tu jistotu. Ze sladké bolesti nadšení v hrudi, ze svíravého tlaku tajemství… Prostě jsem pochopil ještě jednu jistotu, kterou musím princezně sdělit.

Pokud ovšem zvítězíme.

Pod nohama chrupal štěrk jako rozdrcené sklo. Kráčeli jsme pod koulí, která zakrývala půl oblohy, směrem k tenkému sloupu, držícímu na sobě celý svět.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218501