Kapitola pátá
Nejdřív jsem odemkl vlkovi a pak teprve sobě. Vlk se vnořil do tmy hotelového pokoje, otočil se a tlamou dveře zabouchl. Vzápětí jsem zaslechl vlhký praskavý zvuk – jako by někdo trhal na kusy pruh mokré látky. Vlkodlak se začal měnit zpátky v člověka. Já taky vstoupil dovnitř, rozsvítil jsem a zamkl za sebou. Střelce I, z něhož ještě stále vanula slabá vůně střelného prachu, jsem postavil do kouta. Pak jsem si stáhl zkrvavené tričko a hodil ho do koše na odpadky. Pohlédl jsem do zrcadla. Jsem já to ale Adonis! Rameno mám celé od zaschlé krve a v místech, kde tělo zasáhly kulky, je vidět děsivá rána. Ale to nic. Hlavní bylo průstřel hned na místě pořádně zatáhnout. Teď k tomu přiložíme Avicennu a do rána nebude po nějakých šrámech ani stopy. V případě nás kouzelníků střelné zranění nestojí za řeč. To si prostě promnete – a je to. Závěsy na oknech jsem ale přece jen zatáhl a lustr zhasl. Protože kdybych dostal kulku do hlavy, tak mi žádná magie nepomůže. A pak už jsem stál pod sprchou, oplachoval ze sebe krev i pot, jen tak si pod horkými pramínky vody hověl a zároveň se pokoušel uspořádat do souvislostí věci, které spolu na první pohled nesouvisely. Takže: Skotské podzemí je jistá anomální zóna, skrz kterou se Síla z našeho světa přelévá někam jinam… Ale kam? Zřejmě do spodních vrstev šera, jinak to být nemůže. Studenta Víťu zabil upír. A proč? Protože ho Víťa zahlédl v zrcadlovém labyrintu a poznal ho. A upír naprosto nutně potřeboval dál uchovat své inkognito. V tomhle bodě bychom tedy měli taky jasno. Jegora do Edinburghu přizvali jako potenciálního zrcadlového mága. A to mága, který bude stát na straně Noční 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218502
hlídky – Foma přece nebude podnikat kroky, které by mu mohly uškodit! To znamená, že se Foma bojí děsivé bitvy, v níž by nakonec mohli mít navrch Temní. Bojí se tak, že se jistí, jak jen se dá. Mě Geser do Skotska nejspíš vyslal taky na Fomovu žádost. To taky vypadá dosti jasně. Jenže dál už nerozumím ničemu! Viktorovi někdo vysál všechnu krev – a za tři či čtyři vteřiny to dokáže jedině upír, tvor s hrdlem o výkonu vakuového čerpadla. Jenže upír tu krev okamžitě vyvrhl do vodního kanálu. Proč? Protože byl sytý? Upír přece nikdy není tak sytý, aby pohrdl další potravou, když se namane příležitost. Krev je pro něj spíš zdrojem energie než potravy, a to jediným zdrojem, z nějž upír dokáže čerpat. Upír je schopen zpracovat pozřenou krev za čtvrt hodiny. Tak proč by ji vyplivoval? Aby další upíři neupadli v podezření? Jenže lidi na upíry stejně nevěří a hlídky zase všechno pochopí podle tvaru ran. Proč ale zabili toho hlídače? A navíc tak strašlivě! Copak ten v podzemí mohl někomu překážet? Existuje přece plno způsobů, jak člověka paralyzovat, aniž bychom mu způsobili nějakou újmu. Je tu už zmíněný Morfeus. Nebo upíří Hlas. V nejhorším ho můžeme praštit klackem po hlavě – je to sice neurvalé, ale ne smrtelné! Nepochopitelná, zbytečná vražda… No a už vůbec nerozumím tomu s tím střílejícím robotem! Střelných zbraní občas užíváme jak my, tak Temní. Obzvlášť typické je to pro mladé Jiné, kteří se nemohou zbavit pevné víry v těžké pistole, v samopaly se stříbrným střelivem či v brizantní granáty… Ale přivláčet do mírumilovného Edinburghu takovýto vražedný, na dálku ovládaný automat? Ani jsem nevěděl, že takovéhle hračky už neexistují jen v podobě prototypů a že v Číně už se vyrábějí na běžícím páse! Nic složitého na tom samozřejmě není – stačí vhodný pohybový mechanismus, televizní kamera s nočním viděním, uchycení pro nějakou běžnou ruční zbraň a automatická spoušť. Ten, kdo mi Střelce I postavil do cesty, seděl někde v bezpečné vzdálenosti, díval se na monitor, pohyboval joystickem a mačkal tlačítko „pal“. A pak už vů102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218502
bec přepnul do plně automatického režimu. To dokáže jak mág, tak upír. A vlastně i člověk. Co se to tu děje? A proč jsem neustále vystaven takové agresi? Zaútočit na velkého Světlého a na pracovníka Noční hlídky je velmi těžký delikt. Ten, kdo se ho dopustil, nejspíš nemá co ztratit… Utřel jsem se dosucha, navlékl si bílý hedvábný župan a vyšel z koupelny ven. Tak – a teď musím něco splivnout. Aspoň čokoládu z minibaru. A vrazit do sebe velkou whisky. Nebo dvě deci vína. A pak už padnout do sněhobílé postele a spát – jako dub a beze snů. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře – jako by mi někdo četl myšlenky. Zoufale jsem zaskučel, župan si převázal a šel otevřít. Na prahu stála dívenka v pubertě. Nebo dejme tomu hodně mladá slečna. Mohlo jí být tak patnáct, ale zrovna tenhle věk se dá vykládat všelijak. Byla bosá, krátké černé vlasy se jí vlhce leskly a pokud jde o oděv, zdálo se, že na sobě nemá nic než ten černorudý hedvábný župan. „Můžu dál?“ zeptala se hláskem vzorné školačky. „To mě mělo napadnout hned,“ poznamenal jsem. „Jen pojď.“ „A jak by vás to asi tak napadlo?“ sklopila oči. „Kdybyste si býval figurku prohlédl pozorněji?“ „Mikroskop jsem s sebou neměl. Ale vlkodlačí samec by ten samostříl určitě obechcal.“ „Fuj, vy jste ale sprosťák, a to si říkáte Světlý?“ sevřela dívenka štítivě rty. Pak přistoupila ke křeslu, posadila se a nenuceně přehodila nohu přes nohu. „Neříká se obechcal, ale označkoval! Nevadí vám, že jsem za vámi přišla? Nebudu vás kompromitovat?“ „Bohužel ne, holčičko, nebudeš.“ V tu chvíli už jsem otevíral minibar. „Co si dáš?“ „Teplé mléko s medem.“ Přikývl jsem: „Dobře, hned zavolám dolů do restaurace.“ „Tady se ale na pokoje neroznáší.“ „Neboj, pro mě udělaj výjimku,“ ujistil jsem ji. 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218502