a mluvit s Bernsteinem, i když jsem už nebyl žádný mladík. Bylo mi šedesát. Řekl jsem mu: „Já jsem ten, který vám děkuje, že jste pomohl našim nemocným dětem.“ A on povídá: „No jo, vždyť vy jste onkolog a já tady před vámi takhle kouřím, to bych asi neměl.“ Co jste mu na to odpověděl? Nic. Zaprvé jsem v té době netušil, že má zhoubný nádor, to jsem se dozvěděl, až když umřel. Zadruhé bych si mu ani netroufl něco říct. A za třetí, v jeho věku už by to nemělo vůbec žádný smysl. Protože když člověk přestane kouřit, tak k tomu, aby se jeho plíce vrátily do normy, je zapotřebí patnáct let. Následovala ještě nějaká setkání s mezinárodními hvězdami? Když přijel do Prahy Plácido Domingo, zavolali mi, že věnuje část výdělku z koncertu na konto dětské onkologie. Po koncertu jsem na pódiu Domingovi děkoval, společně jsme povečeřeli v hotelu Renaissance. Ovšem naprosto nejmimořád‑ nější pro mě bylo, když město Praha dohromady s Karlovou univerzitou udělilo Cenu Karla IV. Mstislavu Rostropovičovi, nejlepšímu violoncellistovi své doby. Dostal ji ve velké aule Karolina, jako poděkování zahrál jednu Bachovu svitu pro sólové violoncello a pak jsme byli s ním a s kolegiem rektora na tříhodinové večeři. Já to nikdy nedělám, ale tentokrát jsem neodolal. Dal jsem mu Kulhánkovu grafiku Bacha a požádal ho, aby mi do své biografie, která tu mezitím vyšla, napsal věnování. V knížce je tedy napsáno: „To dear Jitka and Peťa, Rostropovič.“ Když si tu knížku přečtete, zjistíte, že vůbec neměl lehký život. Ale byl to fascinující violoncellista. Jsem vděčný osudu za to, že jsem se setkal s mnoha vynikajícími hudebníky, včetně těch, které jsem nezmínil. Musím říct, že když mi vyprávíte o hudbě, cítím z vás obrovské nadšení. Ještě větší, než když jste vyprávěl o medicíně. Má to nějaký důvod, nebo je to jen náhoda? Uvědomte si jednu věc: Medicína, kterou jsem samozřejmě nezměrně miloval a miluji, je přece jenom profese.
HUDBA
( 95 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218549