Osm múz mého života (Ukázka, strana 99)

Page 1

a mluvit s Bernsteinem, i když jsem už nebyl žádný mladík. Bylo mi šedesát. Řekl jsem mu: „Já jsem ten, který vám děkuje, že jste pomohl našim nemocným dětem.“ A on povídá: „No jo, vždyť vy jste onkolog a já tady před vámi takhle kouřím, to bych asi neměl.“ Co jste mu na to odpověděl? Nic. Zaprvé jsem v té době netušil, že má zhoubný nádor, to jsem se dozvěděl, až když umřel. Zadruhé bych si mu ani netroufl něco říct. A za třetí, v jeho věku už by to nemělo vůbec žádný smysl. Protože když člověk přestane kouřit, tak k tomu, aby se jeho plíce vrátily do normy, je zapotřebí patnáct let. Následovala ještě nějaká setkání s mezinárodními hvězdami? Když přijel do Prahy Plácido Domingo, zavolali mi, že věnuje část výdělku z koncertu na konto dětské onkologie. Po koncertu jsem na pódiu Domingovi děkoval, společně jsme povečeřeli v hotelu Renaissance. Ovšem naprosto nejmimořád‑ nější pro mě bylo, když město Praha dohromady s Karlovou univerzitou udělilo Cenu Karla IV. Mstislavu Rostropovičovi, nejlepšímu violoncellistovi své doby. Dostal ji ve velké aule Karolina, jako poděkování zahrál jednu Bachovu svitu pro sólové violoncello a pak jsme byli s ním a s kolegiem rektora na tříhodinové večeři. Já to nikdy nedělám, ale tentokrát jsem neodolal. Dal jsem mu Kulhánkovu grafiku Bacha a požádal ho, aby mi do své biografie, která tu mezitím vyšla, napsal věnování. V knížce je tedy napsáno: „To dear Jitka and Peťa, Rostropovič.“ Když si tu knížku přečtete, zjistíte, že vůbec neměl lehký život. Ale byl to fascinující violoncellista. Jsem vděčný osudu za to, že jsem se setkal s mnoha vynikajícími hudebníky, včetně těch, které jsem nezmínil. Musím říct, že když mi vyprávíte o hudbě, cítím z vás obrovské nadšení. Ještě větší, než když jste vyprávěl o medicíně. Má to nějaký důvod, nebo je to jen náhoda? Uvědomte si jednu věc: Medicína, kterou jsem samozřejmě nezměrně miloval a miluji, je přece jenom profese.

HUDBA

(  95  )

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218549


Kdežto hudba je vášeň… Ano, vášeň. Medicíně jsem se odevzdal a mám výčitky, že jsem kvůli ní ošidil Jitku. Kvůli hudbě ne. Nenapadlo vás někdy složit Jitce třeba sonátu, když jste uměl tak dobře hrát? Měl jsem v jinošství období, kdy jsem sám skládal. Samo‑ zřejmě špatně, všechno jsem to pak zahodil. Protože jaké byly moje skladby? Bylo to kopírování něčeho, co jsem hrál. Ale napsal jsem Jitce celý svazek básní. Nevím už, kolik mi bylo let, ale sjížděli jsme spolu týden Vltavu, a když jsme přijeli do Prahy, cosi mě osvítilo. Sedl jsem a napsal jí dvanáct bás‑ niček, které jsem svázal do desek krásnými tkanicemi. Takže žádná sonáta, jen ta jedna sbírka básní zamilovaného mladého muže. Ale ještě něco vám musím říct. Když jsem dostal půl‑ roční stipendium v Mohuči, denně jsem Jitce napsal čtyřstrán‑ kový dopis. Ani jeden den jsem nevynechal. A že jsem v nich nepsal o nemocnici, je snad jasné. Byla to vyznání lásky. Stýs‑ kalo se mi, zhubnul jsem za ten půlrok o dvacet kilogramů. Ale zpět k těm skladbám. Já nic pozoruhodného nesložil, ale měl jsem to štěstí, že sám jsem takto obdarován byl, a to cel‑ kem čtyřikrát. Kdo byli autoři tak hezkého dárku? Teď k pětaosmdesátinám jsem dostal dva kvartety – jeden z nich od Slávka Kohouta, syna violoncellisty Antonína Ko‑ houta, kterému jsem tehdy jako mladý lékař poprvé zatelefo‑ noval. Kvartet se jmenuje Reflexe a je vzpomínkovou reflexí na Jitku, protože jsme se všichni navzájem dobře znali. On ji miloval, samozřejmě v tom kamarádském smyslu slova. Ří‑ kal jí: „Jituško, já tě miluju, já tě mám hrozně rád.“ Druhý kvartet je od Mistra Jana Klusáka, který kromě četné vážné hudby napsal muziku k Nemocnici na kraji města. A k sedm‑ desátinám jsem dostal skladbu, takovou kraťoučkou, od Petra Ebena. Když jsem ji nedávno hledal, zjistil jsem, že mně ještě někdo věnoval čtvrtou skladbu. Ale nevím, kdo. Autor tam není napsaný a já si ho ne a ne vybavit. Skladba se jmenuje Malá kantáta. (  96  )

Č T V R TÁ M Ú Z A

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218549


Se členy Kocianova kvarteta v gotickém arkýři Velké auly Karolina, 2004

Třeba se nám autor přihlásí, až to sem napíšeme. Třeba. Pane profesore, máte nějaký seznam hudby, kterou byste chtěl zahrát na pohřbu? Omlouvám se za tu otázku, protože může znít netaktně, ale já takový miniseznam mám. Nemám seznam, ale mám jednu skladbu, o níž si už léta říkám, že by se pro tento účel hodila. Je to Dvořákův Kvintet pro dvě violy Es dur, Opus 97. Proč zrovna ten? Protože ve třetí větě, v Larghettu, je neobyčejně tklivé vio‑ lové sólo, které jakoby vypovídá o životě, s nímž se člověk loučí. Napadají mě teď ještě další skladby. Druhá věta – Adagio Smyčcového kvintetu C dur Franze Schuberta. Některá z Bib‑ lických písní Antonína Dvořáka. Nebo i něco ze symfonické hudby. Ale kdo by zajistil Českou filharmonii? Určitě bych HUDBA

(  97  )

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218549


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.