Hlavně pro chlapce jsem plánoval, že mu po šlapacím autě koupím koloběžku, pak tříkolku a jízdní kolo. Až bude starší tak třeba i motorku nebo auto? No s tou motorkou to asi nepůjde, protože z ní měla moje Anička panický strach. Chodila k nám do hospůdky parta mladých, kteří měli mezi sebou dva chlapce, kteří se na motorkách zmrzačili, a oba měli zdravotní následky. Chápal jsem ji, i její strach o zdraví našeho dítěte. Tak dobře, motorku ze svých plánů vyřadím, ale o to by mělo být auto hezčí! Přemýšlel jsem už nyní v září, co máme Jeníčkovi koupit pod stromeček. Viděl jsem v hračkářství novou hru Merkur, kde si děti trénují manuální zručnost při montování různých staveb. Moc se mi to líbilo a jen jsem plánoval, kdy ji budu moci koupit.
Budu to muset zvládnout ve středu, nebo poprosím některého z kamarádů, zda by mi stavebnici nekoupil a nepřivezl. Také jsem už koupil pod stromeček Jeníčkovi ilustrovanou knížku ruských pohádek „Krása nesmírná“, a tu už jsem zabalil. Byla polovina září, konkrétně šestnáctého, ale zase tu bylo krásné „babí léto“. Sluníčko tak krásně svítilo jako před pěti lety, když jsem s Aničkou vyrazil vlakem na houby za Prahu. Nedalo mi to, abych Aničce ten den nepřipomněl. Snad se i trochu červenala a zapýřila se. Pak mi oblékla Jeníčka do svátečního, jeli jsme přece do Prahy. Měli jsme ve Strašnicích vyzvednout fotky z posledního focení našeho chlapce a já měl tajný plán, že bychom si tam nechali udělat první „chlapskou“ fotku táty se synem!
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219302
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219302
Malému to moc slušelo, a tak jsme spolu šli dolu k tramvaji. Jeníček byl zrovna v té době, kdy pro něj bylo typické slovo: „PROČ.“ A tak jsem pořád slyšel: „Tati, proč padá listí, proč svítí sluníčko, proč, proč, proč?“ Světe div se, ale mne to těšilo! Cítil jsem, že to nebude žádný hlupáček, ale zvědavý kluk, a tak to má být! Tramvaj na smyčce už popojela na místo, kde nastupují lidé, tak jsem držel syna za ruku a začali jsme klusat, aby nám tramvaj neujela. Uběhl jsem jen pár metrů kolem cukrárny a služebny okrskáře SNB a už jsme pomalu nastupovali do tramvaje. Uvnitř bylo pár lidí, Jeníček šel po schodech pomaleji, a když stál vedle mne, začal se se mnou točit celý svět. Hlavou mi projela bolest, jako by mne tam někdo píchl jehlou, a já zavřel víčka a najednou jsem viděl film svého života. Hlavou mi utíkalo moje mládí, školní léta, první lásky a najednou uniforma, střelba a výbuchy bomb za války. Přepadl mne ten starý strach, abych přežil, pak rychle po sobě tři svatby až jsem v náručí nesl miminko. Najednou jsem uviděl dvě cikánky z mého mládí, jak říkají: „Té poslední umřeš ty!“ To nemůže být pravda, s největší možnou silou jsem zvedl tak hrozně těžká víčka a uviděl jsem udivené oči mého malého synka, jak je zalévají slzičky, a uvědomil jsem si, že tu po sobě nechávám maličkého bezbranného sirotka! Celým tělem mi proběhla taková vlna smutku nad tím drobečkem, že mi lítostí puklo srdce a svezl jsem se na zem.
„Pane profesore, tady je doktor Tesař z pitevny, nechcete se přijít podívat na mimořádný případ úmrtí? Čím, že je mimořádný? Smrt nastala na základě edému mozku. To ale není vše. Při 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219302