„Můžu se rozhodnout jinak? Nebo je příliš pozdě?“ „Chcete přijít také s jiným uspořádáním ohledně nemovitého majetku?“ „Ne, ne – ohledně celého rozvodu…“ uslyšel jsem sám sebe, jak říkám. „Chci říct, že jak se na to celé dívám znovu, napadá mě, jestli bychom se neměli opravdu pokusit dát tomu manželství druhou šanci.“ „Vaughane, nech toho!“ zasáhla Maddy. „Tohle není žádná hra.“ „Vaughane, co to provádíte?“ prosebně se ozval můj právník. „Když jsem navrhovatel – nemůžu tu žádost stáhnout nebo tak něco?“ Připadalo mi to jako rozumná otázka. Ve skutečnosti jsem žádný návrh neviděl, natož abych žádal nějaké lidi z publika, aby ji podepsali. Soudcova trpělivost se tím vyčerpala a vypadalo to, že se vůbec nedokáže rozhodnout, jak na to odpovědět. Dokonce i ta moucha v krytu světla ztichla. V hloubi mysli jsem doufal, že soudce prohlásí: „Je to proti všem zvyklostem, ale vzhledem k daným okolnostem dá tento soud pokyn Vaughanovi a Madeleine, aby okamžitě odletěli do Karibiku na druhé líbánky, aby za měsíčního svitu sdíleli jednu plážovou houpací síť a aby se paní Vaughanová znovu až po uši zamilovala do svého manžela.“ Místo toho vyčinil mému právnímu zástupci, že se nepřesvědčil, zda jeho klient skutečně rozvod chce, a prohlásil, že tento případ je „naprostá katastrofa“. Podíval se, kolik je hodin, a oznámil, že nemá jinou možnost než případ odročit. Vrátíme se prý k němu v pozdějším termínu, až, jak jízlivě dodal, si vyjasníme, co vlastně po soudu chceme, aby rozhodl. Uvnitř mě zaplavila radost. Trvalo to však jen zlomek vteřiny, než jsem zpozoroval, že Maddy propukla 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221006