Vavříny pro mrtvé vítěze
delší dobu podnikána akce proti olympijským hrám. Jménem jakéhosi výboru se podepisuje pan Oskar Hekš, bývalý atlet Hagiboru, který se nyní přihlásil do Sparty. Pan Hekš je důsledný muž a… jde ve své důslednosti tak daleko, že se účastní předolympijského tréninku atletického na Berlín. Tato zpráva jistě potěší všechny, kdož pracují s panem Hekšem proti olympijským hrám.“ Musel jsem do Českého slova poslat vysvětlení, že se na berlínskou olympiádu nepřipravuji, ale že jsem se stejně jako ostatních 150 atletů zúčastnil části zimní přípravy pod vedením amerického trenéra Mereditha, který byl pozván do Československa.
SRPEN 1936 Nepodařilo se prosadit naši myšlenku. XI. olympijské hry se konaly v Berlíně. Dojmy těch, kteří se vrátili, potvrzují naše předpoklady. V Německu učinili vše, aby naplnili slova dr. Goebbelse: „Rádi změříme síly s národy světa. Ukážeme mu, čeho je schopno naše nacionálně socialistické lidové společenství.“ Svět je asi jiný než ten, který mám ve svých představách… V maratonu překvapilo, že nedoběhl a fyzicky se zhroutil Juan Carlos Zabala, slavný vítěz z Los Angeles. Vyhrál nám ne dost známý Japonec Kitei Son.
ŘÍJEN 1936 Cítím, že mne stále více přitahuje veřejná práce.
PROSINCE 1936 Krásně jsem se proběhl po motolských stráních. Konal se tu kondiční běh atletů a lyžařů ve stylu „honu na lišku“, pořádaný TC Kazubek. V podobě „lišky“ jsem uháněl z Břevnova a na pět kilometrů dlouhé trati mne stíhali vytrvalci a lyžaři, na dvoukilometrové trati ženy, dorostenci, vrhači, sprintéři, skokani a hokejisté. Nikdy jsem si nepomyslel, že se liška může i v zimě takhle zapotit.
KVĚTEN 1937 Třetí místo v maratonu Lány–Praha. Vyhrál Bena a můj obdiv k němu je nyní ještě větší. Pochybuji, že sám dokáži mít podobné úspěchy i v pokročilejším sportovním věku.
100
Vavříny_tisk.indd 100
17. 10. 2016 7:32:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224849
Příliš vzdálený cíl maratonského běžce
PODZIM 1937 Doba, která se blíží, bude asi pro všechny těžkou zkouškou. Je na místě zeptat se sám sebe, zda jsem připraven obstát.
ŘÍJEN 1938 Celý rok jsem nevzal do ruky deník. Proč asi? Ani další třetí místo, už skoro tradiční, v maratonu Lány–Praha jsem se na jaře nenamáhal zaznamenat. Listuji stránky zpět a usmívám se, když vidím, s jakou pečlivostí jsem dříve zachycoval každou malichernost ze svých sportovních úspěchů i porážek… Najednou je všechno jinak. Před několika dny jsem se vrátil z mobilizace. Bylo mi dobře v přátelské partě vojáků na severních hranicích Čech. Společně jsme se smáli a společně jsme nadávali, když nám zakázali boj. Nyní se neumím dost rychle vrátit do běžného chodu života. Běžného chodu…? Je ještě takový? Bude takový? Někteří z našich příbuzných se stěhují za hranice. Chtěli vzít i mne, ale poděkoval jsem a nabídku odmítl. Na maratonských tratích jsem se naučil ukazovat cíli čelo, nikdy ne záda. Ani jediný závod jsem nevzdal a nebylo rozhodující, zda skončím první či poslední. Kéž by však nyní každý z nás mohl u cíle, u toho nejdůležitějšího cíle říci – jako ten běžec z bojiště do Atén – ono krásné slovo: Zvítězili jsme! Kéž by… ✳✳✳
NIKDY NENAPSANÝ DENÍK OSKARA HEKŠE MŮŽE TÍMTO ZÁPISEM SKONČIT Končí nadějí, i když tehdy ještě nebyl čas určený pro vítězství. Zatím spíš kralovala pomsta. Ti, kteří 15. března 1939 nezvaně vstoupili do naší vlasti, nezapomněli maratonskému běžci jeho předchozí činy. Čekal by ho těžký osud, i kdyby patřil jen k běžným příslušníkům těch, které nacisté označili žlutou hvězdou. Hekš navíc vyčníval z řady. Měsíce ponižování, nesmyslných zákonů a omezení. V říjnu 1941 padlo na poradě u Reinharda Heydricha rozhodnutí, že z pevnosti poblíž soutoku Labe a Ohře, založené v roce 1870 Josefem II.
101
Vavříny_tisk.indd 101
17. 10. 2016 7:32:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224849
Vavříny pro mrtvé vítěze
a pojmenované na počest císařovny Marie Terezie, se stane židovské ghetto. Termín: ihned. Kdo vykoná přípravné práce pro přijímání prvních transportů? Zvláštní skupina židovských mužů. Mladí, zdraví, schopní dřiny, zatížení vinou. Seznam se musel sestavit do tří dnů. Ti vybraní odjeli 24. listopadu 1941 v pět hodin ráno z tehdejšího Hybernského nádraží v Praze. Směr cesty nikdo z nich neznal. Až na místě poznali, že jsou v Terezíně. Zvláštní Aufbaukommando neboli AK 1. Přinucení stavitelé ghetta. Tři sta čtyřicet dva mužů – mezi nimi i Oskar Hekš. Terezín, který se pak rychle naplňoval, se ovšem stával jen přestupním místem. Cílovou stanicí byly vyhlazovací tábory ve východní části Evropy, vybudované v rámci plánu na „konečné řešení židovské otázky“. Transporty na východ znamenaly nejkratší přímku mezi životem a smrtí. Život tu byl příliš vzdáleným cílem. Pro každého – běžce nevyjímaje. Oskar Hekš opustil Terezín 6. září 1943. Toho dne odjely dva transporty pod označením „D1“ a „Dm“, dohromady 5007 osob, celé rodiny – pokud se tu sešly – pohromadě. Během dvou dnů dorazil vlak do Osvětimi-Birkenau. Ale teprve po půl roce, v noci z 8. na 9. března 1944 – když předtím se s tímto „rodinným táborem“ hrála zákulisní špinavá partie k oklamání světové veřejnosti – vedla cesta téměř všech do plynových komor. Z 5007 lidí se vrátilo jen osmatřicet. Žádný z těch osmatřiceti nikdy nestartoval v maratonském běhu.
102
Vavříny_tisk.indd 102
17. 10. 2016 7:32:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224849