KNIHY&Info
24/2016
KNIHA TÝDNE
OBSAH
Z NOVINEK Já se vrátím Muž bez vlastností Revolver Revue 103 Chrám i tvrz (audio)
ČERNÝ KŮŇ Dům z papíru NĚKOLIK OTÁZEK PRO... J. B. Morrisona HORKÉ INFO Kafkova cena pro Magrise
Zrod kontrakultury THEODORE ROSZAK Americký sociolog Theodore Roszak přišel se svým slav ným dílem Zrod kontrakultury v roce 1969, kdy bylo téma jeho objevného textu ještě velice živé a jeho slavní i anonymní protagonisté v plné životní síle – o kvali tách jeho analýz svědčí nejen ohlas, který měly v době vydání, ale také to, že dodnes, ani po téměř padesáti le tech, nezastaraly. Tvrdívá se, a nikdo o tom nepochybu je, jaká že to byla pohoda, ta šedesátá léta. Tedy, zlatá šedesátá... Vše kvasilo, mladí lidé se hlásili o slovo, rebe lovali. Mladá kultura zpochybňovala vše „staré“, rock odhodil dětské šatečky a stával se sebevědomým a vy zrálým vyjádřením životních pocitů, filmem se prohna la nová vlna, stranou nezůstávala ani literatura. Zkrát ka, revoluce. Anebo, jak píše právě Theodore Roszak, „to, co se nám v mladé generaci rodí před očima, lze bez přehánění nazvat ‘kontrakulturou’. Což znamená: kultura tak radikálně odtržená od mainstreamových názorů naší společnosti, že jen stěží vypadá vůbec jako kultura a mnohem častěji na sebe bere znepokojivou podobu nájezdu barbarů.“ Celé naladění práce před znamenává podtitul Úvahy o technokratické společnos ti a mládeži v opozici. Roszak, jehož sympatie pocho pitelně ( je to ale tak samozřejmé? zvláště pak dnes?) patří rebelující „kontrakultuře“ nicméně vidí rizika, které v sobě spontánní a leckdy naivní revolta skrý vá, stačí připomenout módnost (a stádnost) hippies – a také třeba Franka Zappu, který si z toho již tehdy
utahoval. Technokracii rozhodně nestraní, není pro něj pouze „mocenská struktura, třímající obrovskou mate riální moc, je to výraz velkého kulturního imperativu, téměř učiněná mystika, kterou obyvatelstvo do hloubky schvaluje.“ Aby ne, když, podobně jako v řadě dystopic kých scénářů, je „povoleno právě tolik svobody, aby se nespokojenost zmírnila a integrovala – ale ne tolik, aby to ohrozilo kázeň nezbytnou pro stabilní fungování průmyslového řádu.“ A my si můžeme připomenout Williama Burroughse a jeho věty o fungování společ nosti. Většinové společnosti... Anebo, jak cituje Roszak, posedlého kapitána Achaba: „Všechny mé prostředky jsou ve shodě se zdravým rozumem, můj podnět a můj cíl jsou šílené.“ Po zajímavém a velice poučeném teo retickém uvedení se Roszak věnuje podrobněji čtyřem osobám, jež jsou podle jeho názoru pro kontrakulturu klíčové: básník Allen Ginsberg a buddhista Alan Watts, psycholog a guru halucinogenního prozření Timothy Leary, sociolog a myslitel Paul Goodman a filosofové Herbert Marcuse a Norman Brown, přičemž dlužno dodat, že ani před jedním z nich nepadá ve zbožném obdivu na kolena, naopak, vnímá je kriticky, hledá jejich slabá místa – tak například cítíme, že Learyho věrozvěstství mu není zrovna po chuti. A čtenář tak, byť se brání přijímat některé Roszakovy vývody, ne může než kapitulovat. I v tom je síla a význam Zrodu kontrakultury – totiž v tom, poukázat, nic nesmlčovat, nastavit zrcadlo. Kritické zrcadlo... Josef Rauvolf, překladatel a publicista
Z NOVINEK Já se vrátím
Revolver Revue 103
Příběh autora a jeho matky je zároveň příběhem dvou nizozemských generací dvacátého století. Vyznačuje se kontrastem mezi lícením bouřlivých válečných událostí a poklidným životem syna-spisovatele, který dlouho nemel ani tušení, jak velké utrpení jeho matka prožila. Ona se doznává k věcem, jež tajila po celá desetiletí, on si uvědomuje, že jejich rozhovory mají hodně společného s psychoanalýzou — i ta jde až na dřeň v naději, že odhalí, proč se kdysi všechno pokazilo. Román Já se vrátím je psychoterapií bez terapeuta, vyprávěním o omylnosti, dědičné zátěži a v neposlední řadě o propojenosti jazyka a těla.
Letní, už 103. číslo umělecké Revolver Revue je z nejrůznějších důvodů něco extra. Ukázka z nového románu Jáchyma Topola Citliv ý člověk, nové básně Petra Borkovce, Justin Quinn uvádí tři současné americké básníky a básnířky: Josepha Masseyho, Maureen N. McLane a Joshuu Mehigana, Miroslav Vodrážka pokračuje ve svém odhalovacím psaní o Bondym, Petr Hruška pěje chválu na povídkovou sbírku Anděl Esmeralda Dona DeLilla a jako bonus roční zápisky Jednou větou od Anny Kareninové, dvorní překladatelky Celina a Pounda.
Adriaan van Dis
kol.
Muž bez vlastností
Chrám i tvrz (audio)
Román je psaný ironií a reflektuje zkostnatělost posledních roků Rakousko-Uherské říše. Děj románu se odehrává v roce 1913, převážně ve Vídni, Musilem posměšně nazvanou Kakánie, ale kromě okrajové postavy Franze Josefa I. nemá román žádnou reálnou předlohu v jak historických postavách tak v událostech. Hlavní děj je soustředěn na dvaatřicetiletého Ulricha, který sám sebe nazývá „mužem bez vlastností“. Po mladickém hledání smyslu života i svého postavení ve světě- nejprve jako voják, poté jako inženýr, vědec a matematik – nakonec nachází vnitřní rovnováhu v tom, že na hledání smyslu rezignuje a na okolní svět se dívá se směsicí ironie, sarkasmu i nezaujatého odstupu.
Svůj esejistický hold češtině v ydal jazykozpytec Pavel Eisner (1889–1958) v roce 1946. S vtipem, humorem a ironií popisuje a zkoumá, jak se uživatelé češtiny v yjadřují. Snad chtěl po válce připomenout, že čeština přežila a je tu stále v plné použitelnosti, ze které se bohemistům celého světa točí hlava. Legendární kniha dostala v roce 1980 víc než vhodný hlas. Pro rozhlas ji načetl Miroslav Horníček. Mistr českého jazyka v knize, která je češtině věnovaná. „A v y necháte nechutných polemik s tou dámou. Už proto, že dosud žádná polemika nebyla chutná.“ Teď možno pořídit na CD nebo stáhnout do digi zařízení.
Robert Musil
Pavel Eisner
Černý kůň
Dům z papíru, Carlos María Domínguez
Nádhernou miniaturu o posedlosti knihami napsal argentinský prozaik a novinář Carlos María Domínguez (1955). Láska ke knihám je v ní horečkou, chronickým stavem, celoživotní náplní i nebezpečným zabijákem. Vždyť ta kniha sama začíná takto: „Na jaře rok 1998 si Bluma Lennonová v jednom knihkupectví v Soho koupila staré vydání Básní Emily Dickinsonové, a když na prvním nároží dospěla ke druhé básni, přejelo ji auto. Knihy mění osud lidí. Z některých se po přečtení Sandokana stali profesoři literatury na dalekých univerzitách. Siddhártha dokázal obrátit desítky tisíc mladých lidí na buddhismus. Hemingway z nich udělal sportovce. Dumas převrátil naruby život spoustě žen, a některé, a nebylo jich málo, zachránily před sebevraždou kulinářské příručky. Bluma se stala jejich obětí. Nikoliv však jedinou. Leonard Wood, starý profesor klasické filologie, ochrnul na půl těla, když se mu v knihovně zřítilo z regálu na hlavu pět svazků Encyklopedie Britannica. Můj přítel Richard si zlomil nohu pádem ze žebříku, když se v poličce své knihovny pokoušel umístit na správné místo Faulknerův román Absolone, Absolone!. Pokaždé, když mě babička přistihla, jak si v posteli čtu, domlouvala mi: „Přestaň s tím, cožpak nevíš, jak jsou knihy nebezpečné?“
NĚKOLIK OTÁZEK PRO...
...J. B. MORRISONA Už na první pohled vaše knížka vykazuje určité styčné body s úspěšným románem Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel od Jonase Jonassona. Inspiroval jste se jím nějak? O Stoletém staříkovi jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy jsem měl svou knížku už téměř dopsanou. Popravdě řečeno jsem ho ani nečetl, ale tuším, že mezi oběma knížkami je jistá podobnost. Dodneška jsem si Jonassonovu knížku nepřečetl, ale viděl jsem film. Nevím, jestli se do četby Staříka někdy pustím, může být, ale je zjevné, že moje knížka je z těch dvou prostě lepší. Na popularitu „Staříka“ navázalo několik dalších knížek s postavami v pokročilém věku. Skoro to vypadá, že chcete-li dnes napsat bestseller, je nutné do hlavní role obsadit důchodce. Příběh Franka Derricka je velmi volně inspirován mou matkou, která se ocitla v podobné situaci jako on. Překročila osmdesátku a žila sama. Neměl jsem moc čas ani chuť ohlížet se po dalších knížkách se starými lidmi v hlavních rolích. Frankův vysoký věk je vlastně svým způsobem nepodstavný, chtěl jsem vyprávět příběh člověka, který se ocitl v jakési mezní životní situaci. Čili bych neřekl, že jsem součástí nějakého důchodcovského literárního žánru. Jasně, vzhledem ke zmíněné oblibě Staříka jsem snáze našel vydavatele, pomohlo to s propagací mé knížky, ale rozhodně to nebylo nějak cíleně plánované. A znovu neskromně opakuji, že má „důchodcovská“ knížka je lepší než všechny ostatní. Velkou roli ve vaší knížce hraje hudba – aby ne, vzhledem k vaší muzikantské kariéře. Jakou muziku jste si pouštěl při psaní? Poslouchal jsem spoustu oblíbených věcí, The Jam, Elvise Costella a další. Akorát jsem se musel donutit nevnímat tolik texty, aby mě při psaní podvědomě neovlivňovaly. Není to zrovna muzika, kterou byste si pouštěl jen tak, jako kulisu. Ale můj pracovní den začínal zpravidla tak, že jsem pustil desku The Jam, uvařil si pořádný hrnek kafe a pustil se do psaní. Jste také tak velkým filmovým fanouškem jako Frank Derrick? Samozřejmě. Miluju filmy jako Juno, Malá Miss Sunshine nebo Terapie láskou, zbožňuju všechno, co vzniklo podle
MRKNI NA OKO KOSMASU
www.kosmas.cz/oko
předlohy Denise Lehana a pořád dokola se můžu dívat na filmy s Jasonem Bournem. Což vlastně dost často dělám. A váš vůbec nejoblíbenější film? Už navěky to asi bude klasika Život je krásný. Kdyby došlo na zfilmování Franka Derricka, koho byste rád viděl na režisérském postu? Moc by se mi líbilo, kdyby se Frankova příběhu ujali bratři Coenové. Asi by to trochu vyčnívali z jejich filmografie, ale rozhodně by to byla úžasná podívaní. Do hlavní role bych obsadil Toma Courtenaye. Je pravda, že stát se spisovatelem jste zatoužil při sepisování autobiografie, shrnující vaši muzikantskou dráhu? Ano. Ta vášeň a vzrušení, které jsem při psaní cítil, mně přiměla si to zopakovat. Neměl jsem přitom vůbec ponětí, jak se takový román píše. Můj první literární pokus Storage Stories vznikl jako fiktivní pokračování zmíněné autobiografie, v níž jsem shrnoval své působení v kapele Carter USM. Později se z ní stala čistá fikce a takhle jsem sbíral první romanopisecké – dá-li se to tak říct – zkušenosti. Už v minulosti mi hodně lidí říkalo, že bych měl začít psát. Jenže mně se do toho nechtělo, tuhle radu jsem si interpretoval tak, jakože mi vlastně říkají, že bych měl seknout s muzikou. Tak možná se teď najdou lidi, kteří si budou přát, abych přestal psát. A začal místo toho raději dělat hudbu. A jakým způsobem budete pokračovat dál coby spisovatel? Budete se Franku Derrickovi věnovat i nadále? Ve Velké Británii vyšel loni druhý díl Frank Derrick’s Holiday of a Lifetime, v níž se blíže seznámíme s Frankovou rodinou. Už se mě dost lidí ptalo, jestli bude i „trojka“. Nejsem si ale úplně jistý. Chtěl bych tu postavu udržet v mezích uvěřitelnosti a ji jen slepě posílat do nějakých trhlých dobrodružství. Krom toho jsem taky napsal knížku, která nemá s Frankem Derrickem nic společného, a doufám, že to bude další věc, která mi vyjde. Rozhovor vedl Jindřich Göth pro časopis Instinkt
JIM BOB MORRISON (1960) zpěvák, muzikant, spisovatel, narozen 22. listopadu 1960 v Londýně. Spoluzaložil disco punkovou kapelu Carter USM. V roce 2014 vydal knihu Mimořádný život Franka Derricka, 81 let, na níž navázal pokračováním Frank Derrick’s Holiday of A Lifetime.
&…&
&
Café Fra se s letošním školním rokem rozloučí 28. června uvedením novinkové prózy Adély Knapové Nemožnost nuly. Podle všeho to bude jedna z knih letošního roku, která jen tak nezapadne. Zároveň se tlupa literátů a zájemců o literaturu při následujícím večírku na dva měsíce rozloučí se scénou, která už neodmyslitelně patří na českou literární mapu. Takže ještě jednou: 28. 6. od 19.30, Šafaříkova 15.
&
25. června by se 90 let dožila rakouský prozaička a básnířka Ingeborg Bachmannová (zemřela v roce 1973). Na přelomu padesátých a šedesátých let se proslulá lyrička rozchází s lyrikou a věnuje se próze, v níž cítí blízkost každodennosti. K tomuto kroku ji dovedl její velmi vyvinutý smysl pro tep současnosti, její neúnavná vůle po poznání, její představa, že „spisovatel musí překypovat touhou po poznání, po interpretaci smyslu lidského bytí a konání“. Čti třeba její korespondenci s Paulem Celanem Čas srdce.
1 HUMOR REVOLVERU
Zabiják Anders Jonas Jonasson
2 MUŽ, KTERÝ PSAL DĚJINY
Faktor Churchill Boris Johnson
&
Vzpomenete si na Světovou literaturu blahé paměti? Částečně ji dnes nahrazuje měsíčník Plav, který si ve svých mono tematických číslech bere pod mikroskop vždy nějakou část ze světové literatury. V zatím posledním čísle 4/2016 jsou to moderní íránské autorky, které se odvážně pouští do témat, které jsou v jejich zemi považována za nepřípustná. Budete se divit, jak dobře tyto kontra-fundamentalistky píšou. Proti vranám a fousáčům!
&
V pražské Galerii Ztichlá klika, Betlémská 10 je do 28. června výstava koláží Jana Hanče (1916–1963), člena Skupiny 42. Jeho literární dílo představují básně a deníkové zápisky, které byly vydány po jeho smrti. Jako pozoruhodný literární fenomén ho objevil posmrtně kritik Jan Lopatka. Nyní vyšly jeho Události v novém vydání. Stát mimo módy a mimo poklepávání na rameno.
Horké info
3 TAK TO VIDÍ UNITÁŘSKÝ PASTOR
Poprask v sýrové uličce Robert Fulghum
Laureátem letošní Ceny Franze Kafky se stal italský spisovatel Claudio Magris. V Praze ho zvolila mezinárodní porota. Cena se tradičně předává v říjnu v Praze a Ital si pro ni osobně přijede. Magris se narodil roce 1939 v Terstu, který býval součástí habsburské monarchie, a proto bývá ke střední Evropě někdy počítán. Odtud může plynout spisovatelův zájem o tento region. Nejvíce se Magris proslavil textem na pomezí románu, eseje, deníku a autobiografie s názvem Dunaj, který vyšel roku 1986 a v němž autor do protikladu postavil Dunaj – jako symbol hybridní a kosmopolitní středoevropské kultury – a Rýn, zosobnění germánské ideje „čistoty rodu“. Česky kniha poprvé vyšla v Odeonu roku 1992. V češtině je dále k dispozici řada dalších Magrisových beletristických knih, například Poslepu (česky 2011), a esejistických publikací o kulturních a literárních dějinách – Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře (česky 2002), Daleko odkud: Joseph Roth a východní židovská tradice (česky 2010), Mikrokosmy (česky 2000). Cena nesoucí jméno slavného pražského rodáka je jediným mezinárodním literárním oceněním, které se v Česku udílí. Laureát dostává bronzovou sošku Franze Kafky od Jaroslava Róny, finanční ocenění je 10 tisíc dolarů.