KNIHY&Info
25/2016
KNIHA TÝDNE
OBSAH
Z NOVINEK Modlitba Rozmarné léto Počátek veškeré lásky No nic… ČERNÝ KŮŇ Mystika smrti
NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Jelenu Čižovovou HORKÉ INFO Kundera je tady
Faktor Churchill BORIS JOHNSON Obecně při čtení knih platí, že pokud vás zaujme prvních několik stran, nejlépe prvních několik řádků, tak vás autor „dostal“ a jeho publikaci dočtete. V případě Faktoru Churchill se to Borisi Johnsonovi povedlo dokonale. Začíná vtipem, v němž hraje hlavní roli homosexualita, ministerský předseda a suchý britský smysl pro humor. Nadhled, smysl pro humor, vtipná přirovnání a svižný sloh – to vše charakterizuje životopis, který je všechno, jen ne suchý. Při psaní životopisu se autor většinou nevyhne tomu, aby podle sympatií k člověku o němž píše, zvýraznil jeho negativní či pozitivní stránky. Johnson Churchilla bezpochyby uznává. To ale neznamená, že by zcela přehlížel jeho největší přehmaty. Nejtragičtější z nich vyústil v bitvu u Gallipoli, která za první světové války stála půl milionů životů. Britský The Guardien označil tuto akci za „pošetilost“, v jiných zdrojích je vylodění nazýváno mnohem horším výrazivem. A nebyla to jediná Churchillova chyba. Čím výše postavený člověk, tím horší mýlky. Jak by ho asi historie soudila, kdyby se nepovedlo vylodění v Normandii, což byla reálná možnost? Byla by akce prohlášena za fatální selhání? Boris Johnson Churchillovy chyby přiznává, ale nahlíží na ně z úhlu, z něhož se chybná rozhodnutí jeví logická. Čtenář se tak dostane k celé plejádě zajímavých, povětšinou netušených souvislostí. Sir W. Ch. byl neuvěřitelně pracovitý, k čemuž se váže celá plejáda vtipných historek. Johnson brilantně spojuje
historky s výsledky tvrdé práce, podstatné s nepodstatným, ale celek dokreslujícím. Někdy při tom dochází až k přílišným zkratkám a zjednodušením. „Hitler byl abstinent, a to je úchylka, která může za mnoho utrpení.“ Znamená to snad, že být alkoholikem přináší světu mnoho radosti? Tahle zjednodušení jsou možná vtipná, ale neříkají nic o kvalitách kteréhokoli ze jmenovaných mužů. Stejně tak jako tvrzení, že Churchill „je jedním z prvních, kdo po Ikarovi ovládli oblohu, vzepřeli se přitažlivosti na stroji těžším než vzduch.“ Poněkud se tím zapomíná nejen na bratry Wrightovy, ale i piloty první světové války, jejichž vzdušné, smrtící, leč rytířské souboje vešly do dějin.Churchill je v povědomí lidstva jako válečný ministerský předseda. Válečný ve smyslu války, bojů a bitev. Ovšem Johnson zvýrazňuje fakt, že jednu z nejdůležitějších bitev vyhrál v předvečer války o Británii. Existovaly naprosto reálné pokusy sblížit fašistické Německo s ostrovním královstvím a vrcholní britští představitelé s touto myšlenkou doopravdy laškovali. Pokud by Británie přistoupila na nějakou verzi „paktu o neútočení“ (pomiňme, že by měl životnost stejnou jako pakt Molotov – Ribbentrop, tedy životnost zmrzliny v zapnuté mikrovlnné troubě), pak by se osud Evropy mohl vyvíjet zcela jiným směrem. „Winston Churchill byl páčidlem osudu. Kdyby nezaujal své místo a nekladl odpor, nacistický vlak by jel nerušeně dál. Je svým způsobem zázrak – zvážíme-li Churchillovu předchozí kariéru –, že na svém místě doopravdy stál.“ Topi Pigula, fotograf a cestovatel
Z NOVINEK Modlitba
Počátek veškeré lásky
Oběti psychologického thrilleru ze současnosti jsou dvojího druhu: pobožní svatoušci, kteří nikdy nemluví sprostě a nejlépe se cítí v kostele, a na druhé straně ateisti, kteří veřejně označili náboženství za tmářství. Je snad možné, aby se v moderním velkoměstě odehrávala skrytá náboženská válka? Gil Martins případ rozkryje, ale projde si přitom peklem. Philip Kerr (*1956) je britský autor píšící jak pro dospělé, tak i pro děti. Proslavil se především svou sérií detektivních románů, které spojuje postava detektiva Bernharda Günthera. Od autora už jste mohli číst Přestupové okno z fotbalového prostředí nebo Muže bez dechu z období 2. světové války.
Kde jsou ty časy, kdy byla Berlíňanka Judith Hermannová (1970) považována za mladou a talentovanou. Kdy jako studentka němčiny a filozofie pracovala po nocích za barem. Uběhlo patnáct let od její prvotiny. Z barmanky je německá literární hvězda a stačilo jí na… jen plus minus dvacet povídek. Všechny je máme k dispozici česky v knihách Letní dům, později, Nic než přízraky a v knize Alice. Česky se teď k nám dostává její první román. Klidný život rodiny v něm na prach rozbije stalker. Zanechává vzkazy ve schránce a je stále neodbytnější. Mister Pfister a peklo uprostřed rodiny.
Philip Kerr
Judith Hermannová
Rozmarné léto
No nic…
S létem je tu další vydání klasiky nejklasičtější. Ale zatímco některá klasika zvápenatí jako povinná četba, stylistická symfonie z městečka Krokovy Vary a z plovárny pana Antonína Důry nestárne, ale jako poctivě vyvedená kořalka v dubovém sudu času zlátne a nabývá na kvalitě. A ten slovosled! A ty přechodníky! Vančura byl zdatný krotitel češtiny, což dokazuje nejen Rozmarné léto, ale také třeba Markéta Lazarová nebo Konec starých časů. V roce 1942 byl parného prvního června 1942 jako komunistický odbojář zatčen a v pražských Kobylisích a zastřelen. Další „rozmarné léto“ právě začínalo…
Zakládající člen skupiny Monty Pythons John Cleese na sebe kdysi prozradil, že není příliš spokojený s tím, že během svého života dělal příliš mnoho činností a žádnou pořádně. „Dělal jsem moc věcí a vlastně za sebou nemám žádné skutečné dílo. Napsal jsem dvě knihy, učil jsem managery, dělal Monty Pythony, potom Hotýlek – je to skutečně chaos. Obdivuji lidi, kteří se v životě dokáží zaměřit na jednu věc.“ O svém odchodu z Monty Python prozradil: „Hodně jsem toho napsal s Grahamem Chapmanem. Jeden z důvodů proč jsem Monty Pythony opustil, byl ten, že se z Chapmana stal alkoholik. A když píšete s alkoholikem, není to moc efektivní.“
Vladislav Vančura
John Cleese
Černý kůň
Mystika smrti, Dorothee Sölle
Vážený pane Smrti, neznám Vaši adresu, vím však, že ve svém úspěšném podniku máte k dispozici nesmírné množství zaměstnanců, zřízenců a dobře placených poradců. Mám k Vám jednu prosbu a žádám Vás, abyste si tento dopis přečetl a předal jej kompetentnímu pracovníkovi. Již přes třicet let žiji ve veliké lásce. Nebojím se Vás, Mr. Death, obávám se spíš množství různých nemocničních přístrojů a hadiček, které se Vás snaží zastavit nebo pozdržet. Vyrostla jsem s „mistrem z Německa“ a vím něco o „černém mléku jitra“, které se dnes chystá. Je mi známo, že musíme všichni tančit podle Vaší píšťaly, a já, která na mnoha frontách bojuji proti Vašim úředníkům, se toho nebojím. Bojím se, že zůstanu sama, až bude muset odejít partner, s nímž se směju a pláču. Jsem si téměř jistá, že bych Vám v takovém případě vyšla naproti, a to všemi použitelnými prostředky. Ale kdybychom mohli jít oba společně, bylo by to jiné. Můj partner ví, že mám z jeho odchodu větší strach než z toho svého. Je schopen si přát, aby tu zůstal o něco déle. Já v této zkoušce selhávám. Prostě si to přát nemohu – a Vy přece víte, že přání je jiným slovem pro modlitbu. Možná je jeho láska větší než moje, třebaže to nerada přiznávám. Někdy si myslím, že láska – když víme, co tím slovem říkáme – je to jediné, před čím Vy máte respekt. A proto Vás chci požádat, abyste nás nerozděloval.
NĚKOLIK OTÁZEK PRO...
...JELENU ČIŽOVOVOU O minulém století hovoříte jako o období žen. Odtud vzešel i název románu. Ženy jsou tedy na rozdíl od mužů nositelkami paměti a nesou na svých bedrech veškeré břímě? Ženy minulého století v Sovětském svazu zůstávaly bez mužů, z nichž většina zahynula ve válce. Jejich protějšky samozřejmě umíraly také, bylo to těžké represivní období. V Sovětském svazu se zformoval takový typ ženy, která se naučila o všem rozhodovat sama. Zvykla si, že je hlavou rodiny, plní ženskou i mužskou roli. Pro nás Rusky je těžké cítit se slabou ženou. Proto jsem román nazvala takto, nemá feministický, ale historický význam. Myslíte si, že se poslední dobou role ženy a muže mění? Nevím, jak všeobecně, ale v Rusku ne. Většina žen je naprosto samostatná a soběstačná, což je vidět i v ruské literatuře. Je zde hodně úspěšných ruských spisovatelek. Pokud to budeme brát v průměru, ženy v Rusku jsou ochotny vzít na sebe odpovědnost za děti i za muže. Tak se vyvinula situace a myslím, že to není moc dobré. V románu vystupuje postava holčičky, která nemluví, objevuje se zde i podobenství o mlčícím chlapci. Je to tak, že období, v němž nemluvíme, si nepamatujeme nebo jej popíráme? Když mlčíme, nemáme paměť? V ruském jazyce existuje slovo zamlčet. Naše babičky, naši dědečkové a otcové nám často zamlčovali věci, které se odehrávaly. Mlčeli opravdu hodně let. Báli se říct nahlas pravdu svým dětem. A z nich se zformovala generace, která si na nic nepamatuje. V málokterých rodinách mluvili rodiče se svými dětmi upřímně. Myslím, že pro zachování paměti jsou důležité upřímné rozhovory, které umožňují předat dětem vzpomínky. Vám je předala maminka s babičkou… Ano, prababička s maminkou, otec se bál mluvit. Když jsem byla malá, hovořily o všem mezi sebou a vůbec netušily, že všechno poslouchám a pamatuju si to. Když pak pochopily, že je vnímám a rozumím jim, přestaly mluvit. Ale ve svých šesti letech jsem si toho už pamatovala hodně, i sama sebe od dvou let… To byl takový první, ale velmi důležitý impuls. Později, když mi bylo patnáct nebo sedmnáct, jsem četla různé knihy,
MRKNI NA OKO KOSMASU
www.kosmas.cz/oko
třeba samizdat nebo historické publikace. Vždy jsem v nich dokázala svou vnitřní „kamerou“ rozlišit pravdu a lež. Od dětství jsem to chápala, přestože mi to nikdy nikdo nevysvětloval. Dokázala jsem vybrat ty správné a pravdivé knihy. Vystudovala jste ekonomiku, finančnictví, pak jste nějaký čas vyučovala anglický jazyk. Najednou došlo ke zlomu a začala jste psát. Ve dvaceti jsem psala básně, ale jen pro sebe. Psávala jsem je po práci, snad každou noc. Pak se stala taková věc. Asi v roce 1996 jsem byla na lodi, která plula z Istanbulu na Krym. Loď začala hořet a hořela šest hodin. Seděla jsem sama ve své kajutě a mluvila s Bohem – to byl druhý případ v mém životě, kdy jsem cítila přítomnost Boha. Řekla jsem, že jsem připravena psát, ale nestihla jsem to, a pokud teď přežiju, potřebuju deset let. Bylo mi tehdy kolem čtyřiceti a prosila jsem ho o čas alespoň do padesáti. Slíbila jsem, že do té doby všechno napíšu. Když jsem po požáru dosáhla břehu, tak jsem všeho nechala a začala psát. Po více než deseti letech jsem dostala Ruského Bookera, ale už jsem se nemohla zastavit. Po jakých knihách sáhnete ráda vy? Který autor je pro vás inspirací? Mými oblíbenými autory 20. století jsou Andrej Platonov, Hermann Hesse a Thomas Mann, kteří zformovali můj vztah nejen k jazyku, ale i můj způsob myšlení. Mám velice ráda Orhana Pamuka a Světlanu Alexijevičovou, její téma sovětského člověka je velmi důležité. Za sedmdesát let sovětské moci se během tří pokolení zformoval zvláštní, tragický typ člověka. Já taková nejsem díky mojí rodině, ale dobře rozumím lidem, o kterých Světlana Alexijevičová píše, protože je často potkávám. A pokud bych měla doporučit českým čtenářům důležité ruské knihy, pak by to byly právě ty její. Údajně píšete šest hodin denně. Pořád tento zvyk udržujete? Je to pro vás otázka vůle, nebo vnitřní potřeba? Není to vůle, ale potřeba, je to můj metabolismus. Když se mě lidé ptají, jestli dobře usínám a netrpím nespavostí, sama se divím, že tak dobře spím. Když si lehnu a zavřu oči, začínám se usmívat. V té chvíli vím, že když oči znovu otevřu, budu zase pracovat, psát.
JELENA ČIŽOVOVÁ (1957) Ruská spisovatelka a ředitelka petrohradského PEN klubu. Za román Čas žen získala nejprestižnější ruské literární ocenění Ruský Booker. Rozhovor vedla pro Kult.cz Markéta Havelková.
&…&
&
14. července se zakončí letošní turné Listování s Robertem Fulghumem. Ve Valašském Meziříčí v kině Svět od 19:30. Se svým Létajícím cirkusem bude mít tou dobou za sebou návštěvu víc jak 40 českých měst. Na mnoha místech bylo předem vyprodáno, všude stály dlouhé fronty na pastorův podpis. A možná, že Fulghuma uvidíme v ČR časem častěji. Jak se nechal slyšet, pokud v Americe vyhraje Trump, tak k nám prý emigruje. No ještě bych to chtělo důkladněji promyslet, seňore!
&
Novinka amerického spisovatele Dona De Lilla Zero K se odehrává zejména v kryogenickém areálu v Kyrgyzstánu, v jižní oblasti bývalé sovětské republiky, kde se testovaly jaderné zbraně. Tento vědecký „zázrak“ je odrazovým můstkem pro miliardáře Rosse Lockharta a jeho invalidní ženu Artis. Oba jsou připravení vlézt do zmrazeného kokonu a posléze se probudit do věta, který teprve přijde. Artis ten krok udělá, protože umírá, ale Rossova motivace je komplexnější, chce mít pod kontrolou svůj vlastní osud. Více než cokoliv jiného ale chce zůstat se svou ženou.
1 HUMOR REVOLVERU
Zabiják Anders Jonas Jonasson
2 ŽENA A JEJÍ PŘÍBĚHY
Bábovky Radka Třeštíková
&
Připomínáme, že Česká televize dává pravidelně knižní týdeník ASAP. Každou středu po 22 hod. na ČT Art. Vedoucí projektu Jiří Podzimek ASAP definuje jako „literární magazín, ohledávající nově vycházející knihy mnoha staletí. ASAP hledá čtenáře, které přitahují knihy, jež se musí obejít bez reklamy.“
&
Událostí audio léta v ČR bude vydání Nabokovovy Lolity. Výstřední zpověď čtyřicátníka Humberta Humberta o jeho zničující erotické posedlosti kouzlem „nymfičky“ Dolores Hazeové vzbudila krátce po svém vzniku bouři odporu i nemístná očekávání, aby pak zajistila svému autorovi celosvětový věhlas. Postupně začala být chápána jako mistrovsky komponované mnohovrstevné pojednání na téma smyslnosti, lásky a hříchu, prosycené pro Nabokova typickou slovní virtuozitou, humorem i ironií. Devět hodin 36 minut čte Miloslav Mejzlík.
Horké info
3 TAK TO VIDÍ UNITÁŘSKÝ PASTOR
Poprask v sýrové uličce Robert Fulghum
Kdo si ještě před pár dny chtěl přečíst román Život je jinde, v němž Milan Kundera popsal zapálení mladého básníka pro komunistickou revoluci, měl jen málo možností. Mohl si česky napsanou knihu zakoupit v překladu do cizího jazyka. Mohl na internetu pátrat po pirátském skenu jediného českého vydání z exilu. Mohl za stejné vydání utratit značnou sumu − například antikvariát v Praze 5 jej právě nabízeli za 8500 korun. Nebo se zájemce mohl vypravit do Národní knihovny a ve světlezelených deskách listovat xerokopií vybledlou, jako by Kunderovo dílo bylo minulostí. Jenže není. Sedmaosmdesátiletý autor, jenž od poloviny 70. let žije ve Francii, brněnskému nakladatelství Atlantis právě povolil knihu v Česku poprvé vydat. Ocitá se na pultech, a definitivně tak vystupuje ze své tuzemské „ilegality“. Je to příznačné pro román, jenž se k českému čtenáři vždy dostával zpožděně. Kundera jej dokončil v roce 1969, kdy se „koncem roku ideologická diktatura znovu tvrdě opřela do českého života a vydání románu učinila neuskutečnitelným“, jak píše v poznámce k nynějšímu vydání. V říjnu 1973 román prvně vyšel francouzsky. Spisovatel roku 1975 odjel do Francie a už se nevrátil. Až čtyři roky nato román česky vydalo exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Daniel Konrád, Hospodářské noviny