„Viď,“ řekla vesele Věra. „Právě proto, že byl tak ošklivý, jsem si ho vybrala. To je stejné jako s tebou,“ usmála se. V její tváři se mihl její někdejší dívčí výraz.
Milan se pousmál a pravil: „Půjdu se ještě vykoupat.“
Našli si pláž bez lidí ukrytou za skalním převisem. Po kamíncích tam lezli krabi a poněkud to tam páchlo močí, ale Milan si to místo nedal vymluvit. Věra stála se založenýma rukama opodál a sledovala jej, jak se svléká, odkládá nalepovací knír a nahý vstupuje do moře.
Slunce už zapadlo, ale nebe stále svítilo šedomodrou září. Tečka Milanovy hlavy byla stále menší a menší. Věra se podívala na náhrdelník, který koupila na promenádě, a polohlasně řekla: „Ten je ale ošklivý.“
11
Přibližně v tentýž okamžik, kdy Věra na pláži pronesla o zakoupeném náhrdelníku, že je ošklivý, stiskla
Felice spoušť odstřelovací pušky. Pootevřeným oknem vyčuhovala zpoza záclony ven jen chladná hlaveň zbraně. Výhled na hotel měla Felice dokonalý.
Předtím dlouze sledovala dvě postavy – mužskou a ženskou – uvnitř hotelového pokoje. Viděla jasně siluetu muže s lehce vypouklým břichem, jak se pomalu šourá pokojem. Viděla také jeho ženu, která se pohybovala rychleji a energičtěji. Felice věděla, že má jen jeden pokus. Muž seděl v křesle a četl si knihu. Nehýbal se, jen občas otočil stránku knihy, kterou držel na klíně. Slunce už zapadlo, a tak se jeho postava uvnitř neosvětleného pokoje stávala stále neviditelnější. Jeho žena se nyní jistě nacházela ve druhém pokoji. Teď. Odhodlala se. Stiskla spoušť. Svist rány a rozbité okno na druhé straně ulice. Okulárem uviděla, jak mužova hlava padla na stranu a celá jeho postava znehybněla. Jeho žena však nepochybně slyšela zvuk rozbitého skla a tlumenou ránu. Přispěchala do pokoje. I přes šířku ulice, která Felici dělila od scény v hotelovém pokoji, slyšela ženin křik. Pomalu a opatrně proto vytáhla pušku z otevřeného okna a s klidem ji začala skládat a balit. Zdálo se jí, že zaslechla zvuk policejního vozu? Ne, určitě se spletla. Tak rychle to nemůže jít. Ta žena musí být jistě v šoku, ještě ani nestihla jakkoli racionálně zareagovat. Přesto Felice znervózněla
a začala pušku skládat rychleji. Rozhlédla se po pokoji. Vše bylo uklizeno. Jen na nočním stolku záměrně ponechala onu knihu-vzkaz.
Na schodech domu jí upadl kufr, ve kterém měla schovanou pušku, a s velkým rámusem se kutálel po schodech dolů, když zaslechla, že v ulici zastavilo ne jedno, ale jistě několik houkajících policejních vozů.
„Hlavně klid,“ řekla si pro sebe. Vzala kufr opět do ruky a s hraným klidem sestupovala pomalu po schodech. Nikoho nepotkala. Pak z kapsy vytáhla svazek klíčů a odemkla dveře vedoucí na dvorek vnitrobloku.
Několikrát si spletla klíč. Dýchala zhluboka. Cítila, jak jí po zádech stékají kapky potu. Skrz útroby domu slyšela houkající policejní vozy a pobíhající lidi. Byla jen krok od toho, aby ji zachvátila panika.
Na dvorku panoval o něco větší klid. Vzrostlé stromy s ptáky ve větvích jí pomáhaly se soustředit. Nic se neděje. Nikdy se nic neděje. Zůstaň klidná, říkaly jí. Pokračovala přes dvůr s kufrem v ruce. Kdyby ji někdo uviděl z okna či z balkónu domu, který se nad ní tyčil, jistě by mu ten výjev musel připadat zvláštní. Proč se vleče s těžkým kufrem napříč vnitroblokem?
Přešla dvůr. Případným divákům z domu zastínily výhled na Felici větve stromů. Pod příkrovem zeleně opět vytáhla svazek klíčů. Nyní již klidněji