jsme se právě zabývali): v Attalově příběhu rozhovor kuchaře a pána („rogo ut facias mihi prandium quod admirentur et dicant quia in domu regia melius non aspeximus“,6 III, 15; tam také noční rozhovor kuchaře a zetě); výhrůžky presbytera Catona namířené proti arcijáhnu Cautinovi v zápase o biskupský stolec v Clermontu („Ego te removebo, ego te humiliabo, ego tibi multas neces impendi praecipiam“,7 VI, 7); spor krále Chilpericha a Řehoře o Trojici (králův hněv a výsměch v odpovědích, např. „manifestum est mihi in hac causa Hilarium Eusebiumque validos inimicos habere“, nebo sapientioribus a te hoc pandam qui mihi consentiant“,8 V, 44); Fredegundis u lože nemocného biskupa Praetextata s předcházející a následující scénou (VIII, 31); odpověď biskupa Bertramna z Bordeaux ve věci jeho sestry („requirat nunc eam revocetque quo voluerit, me obvium non habebit“,9 IX, 33); násilná rozmíška mezi princeznou Rigundis a její matkou (IX, 34); Guntchram Boso a biskup z Trevíru (IX, 10); a velmi strhující zánik Munderikův, když veden zrádcem Aregyselem vychází z brány hradu, přičemž okamžik napětí před vraždou je na závěr velmi ostře a scénicky vyhrocen do několika slov přímé řeči: „Quid adspicitis tam intento, populi? An numquid non vidistis prius Mundericum?“10 (III, 14).
Těmito rozhovory a zvoláními se velmi konkrétně dramatizují krátké, spontánní výjevy; jednající postavy tu dýchají a stojí tváří v tvář, řeč stíhá řeč, způsob, s nímž se v antickém dějepisectví sotva setkáme ba i dialog klasického divadla je zformován racionálněji a rétoričtěji. Spontánní, krátký rozhovor najdeme zato v biblických spisech vzpomeňme jen, co jsme o tom řekli výše na s. 52–53. Řehoř si nepochybně neustále zpřítomňoval rytmus a atmosféru bible, zejména evangelií, což určovalo jeho styl. A uvolňovalo to síly, které už stejně dřímaly v Řehořovi a jeho epoše. Neboť všude je zřetelně cítit vliv lidového hovorového jazyka, který sice dávno ještě není
6 Žádám tě, abys mi připravil přesnídávku, aby lidé žasli a říkali, že lepší nespatřili ani v královském domě.
7 Já tě odstraním, já tě ponížím, já tě uvrhnu do četných sítí.
8 Je mi jasné, že v této věci má Hilarius a Eusebius chrabré nepřátele… Obrátím se v této věci na moudřejší, než jsi ty, a ti budou se mnou souhlasit.
9 Ať ji vyhledá a zavolá zpět, kamkoli bude chtít, já se proti tomu stavět nebudu.
10 Co okouníte, lidé? Jako byste nikdy předtím neviděli Munderika.
spisovný, ale přesto neustále souzní v Řehořově vědomí. Řehořova spisovná latina se nejen gramaticky a syntakticky rozpadá, v jeho dílech je jí kromě toho užito k cílům, pro něž se původně, nebo aspoň v době rozkvětu, asi málo hodila, totiž k zpodobení konkrétní skutečnosti. Neboť spisovná latina doby rozkvětu, zejména v próze, je jazyk, který skoro nadměrně pořádá jevy, který hmotnou a smyslovou skutečnost spíše jaksi shora přehlíží a utřiďuje, než aby ji znázorňoval v hmotné smyslovosti. Vedle rétorické tradice tu působí i právnicko-administrativní duch Římanů: v římské próze doby rozkvětu (i v dopisech Ciceronových, v těch dokonce někdy velmi silně; stačí si například přečíst slavný obhajovací dopis P. Lentulu Spintherovi, ad fam. I, 9, zejména § 21) převládá sklon podávat pouhou zprávu o tom, co se stalo, ba pokud možno to jen naznačit zcela obecně, jen se o tom letmo zmínit, zachovat odstup všechnu pronikavost a sílu jazyka zato vložit do syntaktických spojů; čímž styl nabude skoro jakéhosi strategického charakteru, s velmi jasným členěním, přičemž látka dění, jež utkvívá kdesi uprostřed, se tím sice zvládne, ale smyslově neznázorní. Nástroje syntaktických spojů se tím krajně zaostří, zpřesní a zmnohotvární; nejde přitom jen o spojky a jiné podřazující prostředky, také užití časů, slovosled, antiteze a další rétorické prvky musejí sloužit tomuto účelu: přesnému, vybroušenému, přitom pružnému a nuancovanému řazení. Bohatství článků a řadicích prostředků podporuje rozmanitost subjektivního ztvárnění, podivuhodnou obratnost při racionálním rozboru skutečnosti a svobodu, jaké se pak dlouho v té míře už nedosáhlo, totiž některé části potlačit a jiné, sporné, pouze naznačit, aniž se co naplno vysloví. Řehořův jazyk naopak jen velmi nedokonale řadí dění; pokud události zrovna prostě nesouvisejí, nedovede je přehledně vylíčit. Jeho jazyk řadí špatně nebo vůbec ne. Zato ožívá v konkrétních událostech, hovoří s lidmi a v lidech, kteří se v nich pohybují, a je s to (zatím ortel, který Řehoř občas vysloví, je většinou povšechný a málo odstíněný, například IX, 19, ke konci názor na Sicharia) velmi mnohotvárně a výrazně vyjádřit jejich radosti, bolesti, jejich výsměch a hněv a vášně, které v nich běsní. Oč bezprostředněji a smyslověji než antický autor vše prožívá, vyplyne ze srovnání s nejrealističtějším z antických autorů, s Petroniem. Ten napodobuje jazyk zbohatlých propuštěnců,
dává jim promluvit zkaženým a odpuzujícím žargonem a napodobuje přitom mnohem vědoměji a přesněji než Řehoř; je však jasné, že toho stylu užívá jako uměleckého prostředku a nějakou zprávu nebo historické dílo by psal docela jinak. Je to vzdělaný a velký pán, který neméně urozeným přátelům předvádí rafinovanou frašku; vědomě dělá komické umění, a zachce-li se mu, umí psát mnoha jinými způsoby. Řehoř však nemá nic než svou gramaticky zmatenou, syntakticky chudou a skoro školáckou latinu; nemá rejstříky, které by mohl vytahovat, a žádné publikum, na něž by mohl zapůsobit nevídanou jadrností, novou stylistickou variantou. Má však konkrétní události, které se kolem něho dějí, které se před ním odehrávají nebo se mu ještě „za tepla“ donesou, a to v hovorovém jazyku, který si sice neumíme docela přesně představit, který mu však zřejmě stále zní v uších jako prazáklad zprávy, již se snaží přeložit do polospisovné latiny. Vypravuje o svém vlastním, jediném světě, nemá jiný a žije v něm.
I struktura událostí, o nichž vypravuje, vyhovuje jeho stylu. Na rozdíl od toho, co zachycovali dřívější římští historikové, jde vesměs o události místní, a ty se odehrávají ve vrstvě lidí velmi prudkých, vášnivých a smyslových pudů a velmi hrubých a málo vyvinutých racionálních úvah. Z Řehořova díla se dovídáme jen velmi nejasně o tom, jak politické události souvisely, ale takřka vdechujeme ovzduší prvního století francké nadvlády v Galii. Vládne strašlivá surovost; nejenže všude v jednotlivých oblastech dochází k násilí, neboť ho mohou použít nejen vladaři nýbrž i lest a politika pozbyly jakékoli formy, naprosto zprimitivněly a zhrubly. Zastírání a náznakovost ve vztahu mezi lidmi, náležející ke každé vyspělé kultuře, zdvořilost, rétorický opis, nepřímý postup, pravidla okázalé slušnosti a právní formality i při politické nebo obchodní loupeži atd., to vše zakrnělo nebo se změnilo v neomalenou frašku tam, kde se z toho zachovaly jakési trosky. Zároveň se však vášně oprošťují od všeho, co je zastírá, vynořují se v nahotě a takřka na dosah ruky; tento surový život hoví smyslům, a chce-li jej někdo zachytit, nabízí se mu zmatený, nepřehledný, zato však hmatatelný, jadrný, živoucí. Řehoř je biskup, tedy jeden z těch, jejichž úkolem bylo prosadit křesťanské mravy: zcela praktickou péčí a činností, v níž se pastorace co chvíli spojovala s problémy politickými a hospodářskými. V předcházejícím