Xanthos nevěděl, co jí trvalo tak dlouho, čekal ten dotaz totiž už mnohem dříve. Stejně ale vteřinu počkal, než odpověděl, protože se mu to nepřiznávalo snadno. „Nebyl jsem schopný na tebe přestat myslet,“ pronesl prostě a čekal na nevyhnutelnou odpověď na jeho překvapivě upřímné prohlášení. Ale ta nepřicházela. Pozvedl tázavě obočí. „Myslela jsi na mě taky, Bianko?“
Chvíli jí trvalo, než složila svůj lněný ubrousek do úhledného čtverečku, pak na něj vzhlédla, zelené oči přimhouřené. „Mluvíme upřímně?“
Cítil, jak mu poskočila žilka na spánku. „Jistě.“
„V tom případě ano.“ Pokrčila rameny. „Musím přiznat, že ano.“
„Internetová rande nejsou ono, hmm?“ ušklíbl se.
„Nepřeháněj to, Xanthosi.“ Stiskla rty. „Je mi dokonale jasné, že má naše vzájemná posedlost zcela logické vysvětlení.“
„Jo?“
„Je to tím, že jsme si spolu prošli traumatickou a dramatickou zkušeností, což znamená, že to na nás měla větší účinek, než kdybychom se poznali někde v koktejlovém baru.“
„A tahle věc mi na tobě taky chyběla,“ řekl tlumeným hlasem. „Tvoje inteligence a úsudek.“
Pozvedla obočí. „To jsou přece dvě věci – a přijde mi to od tebe dost povýšené.“
„Jak, vždyť s tebou souhlasím? Naše blízké střetnutí se smrtí nás poznamenalo a musíme asi počkat, než to přejde. Tak to pojďme uspíšit.“ Natáhl se přes stůl a vzal ji za ruku, otočil ji, aby byla dlaní vzhůru. „Kdybych tě hezky poprosil, přestala bys chodit s jinými muži a zvážila, jestli nechceš být radši se mnou?“
Viděl, jak pootevřela rty a zas je zavřela, jako kdyby měla potíže to zpracovat. Stáhla ruku k sobě, jako
kdyby ji její dotek mátl. „Transatlantický vztah, myslíš?“
Zamračil se. „No, nemám v úmyslu stěhovat se pryč z New Yorku a rozhodně nemyslím, že jsi chtěla opustit Londýn.“
Zašklebila se. „Ano, vidím, že jsme fakt upřímní.“
„Na mých zábranách se nic nezměnilo, Bianko. Co u tebe? Já se neproměnil v toho milého muže, kterého tvrdíš, že chceš, takového, který s tebou umí být dlouhodobě. Jestli ode mě čekáš tohle, tak hned teď odejdu, ale jestli jsi otevřená vzrušující alternativě, tak…“
Nedokončil, ale jí trvalo tak dlouho odpovědět, že si myslel, že ho odmítne. Takovou možnost přitom ani nechtěl zvažovat – a nejen kvůli nepovědomému dopadu, který by to mělo na jeho ego. Ale pak pocítil, jak zavadila pod stolem svými koleny a ta jeho a náhle jí oči hořely zeleným plamenem a tváře jí zčervenaly. Jejich oči se setkaly.
„Dobře,“ řekla. Slabě se jí třásl hlas. „Proč ne?“
„Půjdeme zpátky do hotelu?“
„Nebo bys mohl ty přijet za mnou? Já vím, je to na druhé straně řeky, ale Wimbledon není zas tak daleko.“
Zavrtěl hlavou a napadlo ho, že by ji mohl zkusit přesvědčit, aby si našla něco trochu víc v centru. Pomohl by jí nějaké místo najít. „Myslím, že neutrální půda bude lepší.“
Požádal o účet a sotva se ocitli sami vzadu v čekajícím autě, padla mu do náruče a začali se líbat jako párek puberťáků. Došlo mu, jak moc mu chyběla, okamžitě se vzrušil, až to skoro bolelo. Toužil se jí dotknout prsty a přinést jí uspokojení tak, jako to udělal předtím. Ale přinutil se odolat, což ho pochopitelně vzrušovalo ještě více. Když auto zastavilo před hotelem, krev mu pulzovala žilami jako horká
láva a chůze ho stála spoustu sil. Zamířili k soukromému výtahu.
„Ach,“ řekla, když dojeli do gigantického apartmá. Chodila z pokoje do pokoje a zkoumala prostor jako realitní agentka. „Tohle je něco jiného než to apartmá, co jsme měli minule.“
Přikývl a pověsil si v předsíni kabát. Předtím si pokoj objednal na poslední chvíli, zatímco tohle byl údajně nejlepší hotelový pokoj v celém Londýně. Nevybral ho ale proto, aby na ni dělal dojem. Spíše chtěl zapomenout na minulost a žít okamžikem.
Nemůžeš ale minulost zcela odmítat, že ne? Stejně se tě vrátila sužovat, když jsi to potřeboval nejméně.
„Tušíš, kolik nocí jsem ležel a myslel na všechno, co bych ti chtěl udělat, Bianko?“ zamručel a přitáhl si ji do náruče. „Měla jsi to stejně?“ A když neodpověděla, přiblížil jí rty k uchu. „Pověz mi to,“ naléhal.
„Ano,“ vyhrkla nejistě. „Ano, chyběl jsi mi.“
„Ukaž mi, jak moc.“
Jenže ona jenom tiše a odevzdaně zvrátila hlavu dozadu, aby ji mohl znova políbit, a jemu došlo, že šlo o bitvu myslí a také těl. Zasténala jeho jméno, když se dotkl jejích křivek přes těsně padnoucí šaty –zaťal zuby a ještě víc ztvrdl. Každé nervové zakončení v jeho těle bylo vzrušené, jako kdyby z něj strhla vrstvu kůže a zanechala ho na pospas živlům. Ucítil ve vzduchu vůni jejího vzrušení – hutnou a provokativní – zvedl ji a odnesl ji do ložnice. Honilo se mu hlavou, jak je v jeho náručí lehká a křehká.
Hleděla na něj velikýma očima, když ji položil do středu postele a neobřadně jí přejel prsty po noze, dokud se nedostal k černé punčoše, kterou tam čekal. Nemohl čekat, začal z ní stahovat oblečení s urgentností, kterou zažíval jenom s ní, a ona náhle dělala to samé. Jako kdyby ani jeden z nich nemohl déle čekat. Jako kdyby už měli oba čekání dost. Tak to