S vytřeštěnýma očima na ni zíral, pistole ležela vedle něj. Z nohy mu crčela krev.
„Do Laponska nejedu,“ sykl.
Rarach si jejího váhání všiml. Zakňučel a prackama velkýma jako lopaty začal mávat směrem k pramici. Už z toho nešlo vycouvat.
Napadlo ji, že ty pruty vrazí netvorovi do pazour. S trochou štěstí by na řeku mohl vyplout sám. Ale když k němu přišla a pruty mu podávala, ani si jich nevšiml. Povzdechl si a položil jí na rameno svou těžkou tlapu. Otcovsky, jako když místní poučuje přivandrovalce. Jako by věděl o jejím vnitřním zápasu. Na chlupaté žabí tváři se mu rozprostřel široký úsměv a kriminalistka v tu chvíli ucítila sílu jeho stisku, jakou má páru, a vytušila, že své síly už změřil s nejedním zdatným protivníkem při dosti hrubém kočkování. Dovedla si představit, jak to se všemi vyzyvateli dopadlo. Pohlédla rarachovi do očí. Do dvou tunelů, na jejichž dně se třpytily hvězdy a za hvězdami zelené a fialové galaxie, jež se pozvolna otáčely kolem své osy. Radši hned zamrkala a přinutila se vnímat jeho obličej coby jednolitý celek. I tak jí připadal znepokojivě podivný.
Na všecko, k čemu se nachomýtneš, kývni.
„Ty kráso,“ vydechla. „Tak teda jedeme.“
Rarach se vyškrábal do člunu. Sedl si na záď, sevřel boky pramice a nedočkavě se na ni podíval, jako dítě nasedající do vagonu horské dráhy.
Janatuinenová odstrčila nohou kámen, pod nímž spočívala kotva. Odvalil se a zespod vykouklo hnědé, válcovité cosi. Bylo to neuvěřitelně těžké. Janatuinenová předmět uchopila oběma rukama a s funěním se pachtila ke člunu, proklínajíc Laponsko i svou volbu povolání. Rarach jejímu lopocení spokojeně přihlížel. Smotala lano a hodila ho dovnitř za kotvou. Strčila do pramice a ta ladně zaplula do vody. Janatuinenová
udělala dva svižné kroky a naskočila na palubu, jako tenkrát v dětství u jezerní chaty, v úplně jiném životě.
Chopila se vesel. Rarach se rozvřeštěl, zřejmě chtěl veslovat. Janatuinenová zvedla ruce na znamení kapitulace. Vstali, aby si na vratké pramici, kterou už začal unášet proud, vyměnili místa. Pramice se natočila bokem kolmo k toku a zakymácela se. Rarach se kolem kriminalistky pokusil protáhnout. Nalepil se na ni tak, že si na okamžik spočinuli v náruči, ona a ten netvor. Byl silně cítit lesem. Janatuinenová si byla jistá, že se co nevidět překotí. Položila mu ruku na záda a odstrčila ho. Rarach zafuněl a konečně se procpal na druhou stranu. Kupodivu přitom ani jeden nevypadl přes palubu. Netvor si sedl, popadl vesla a začal veslovat. Pramice se roztočila kolem své osy. Netvor rozčarovaně zaryčel. Mrskl vesly do řeky, nejdřív cáklo jedno a pak druhé a už obě splývala po proudu. Rarach se k Janatuinenové otočil zády, klekl si, po obou stranách člunu ponořil své dlouhé tlapy do vody a začal pádlovat. Poháněl pramici dlouhými, silnými záběry a loďka ho konečně začala poslouchat. Zavýskl radostí, jak to skvěle vymyslel, a pořádně se do pádlování opřel. Urazili kus cesty proti proudu. Až když nějakých sto metrů za sebou nechali Keijův dům, vzpomněl si netvor, co bylo původním cílem jejich výpravy. Zanechal zběsilého pádlování, chňapl po válci, který sloužil coby kotva, a švihnul ho do řeky jako bombu. Zvedl se sloupec vody a zmáčel je, provaz se odvíjel a pramici unášel proud, ale pak se lano napnulo a člun se s lehkým trhnutím zastavil.
Rarach se posadil. Zdálo se, že na něco čeká.
„Co?“ nechápala Janatuinenová. „A jo vlastně, ty pruty.“
Vzala je a jeden podala rarachovi. Uvědomila si, že s sebou nemají žádné červy, nebo co jsou tady zvyklí navlékat na háčky, a přemítala, jak na to rarach asi zareaguje.
Rarach jí však vytrhl prut z ruky, a buď o návnadách nic nevěděl, nebo mu na nich nesešlo. Zbrkle se rozmáchl a mrsknul do vody splávek. Janatuinenová taky spustila háček do vody.
Tak rybařili. Řeka byla hladká a svižná. Po obou stranách po ní plulo listí a stébla travin jako zaměstnanci dojíždějící kamsi za prací. Zpoza mraků se prodralo slunce a zaplavilo je světlem. Rarachův kožich se leskl jako srst důkladně vykartáčovaného německého ovčáka. Pohledem netvor hypnotizoval splávek. Vzrušením ani nedutal. Vlasce se jim v proudu napnuly a splávky ujížděly do strany. Voda kolem nich a splávků plynula jako čas a nedokázala s sebou člun s touhle rybářskou, sluncem zalitou idylkou, či snad noční můrou, strhnout.
Janatuinenová sevřela prut mezi koleny a vytáhla cigarety.
„Hlavně to moc neprotahuj,“ vyzvala netvora.
Rarach hleděl na splávek, ale zastříhal malýma černýma ušima s chocholkami. Zjevně poslouchal.
„Ještě mám na dnešek nějakou práci.“
Zkoumavě se na raracha zahleděla. Už se jí za život naskytla nejedna šokující podívaná na úplně všedních místech, k nimž patřily obývací pokoje, příkopy u silnic a zahrady. Viděla, co si jsou lidé schopni navzájem provést. Jak pomatené a dalekosáhlé plány dokážou spřádat, aby někoho sprovodili ze světa. A taky zjistila, co je ona sama s to udělat druhým, a to ji na tom zaráželo možná ze všeho nejvíc. Takže proč by nemohlo existovat stvoření jako tadyhle rarach.
„Všichni mě od téhle mise odrazovali,“ řekla. „Fakt mi to rozmlouvali, pořád dokola.“
Rarach sledoval splávek. Janatuinenová se loktem zapřela o koleno a cigaretu držela mezi ukazováčkem a prostředníčkem.