kapitola 4
PALÁC Z BÍLÉHO
MRAMORU
1905–1908
„To nemyslíš vážně, Belle?!“ vykřikl Russell, když se jeho sestra vrátila z pohovoru na nejvyšších místech.
„Starej se o svoje, kdybych to neriskla, neměla jsem šanci.“
„Střelila ses do vlastní nohy!“
Celé dva dny před osudovým setkáním se Belle pečlivě připravovala. Prostudovala si oblast Murray Hill, kde se knihovna nacházela, a shromáždila všechny možné informace o muži, s nímž se měla setkat.
John Pierpont Morgan.
Od Junia věděla, že předsedá správní radě Metropolitního muzea a že je zakládajícím členem a mecenášem většiny ostatních newyorských muzeí.
Dále zjistila, že strýc Pierpont – neboli J. P., jak mu Junius někdy říkal – miluje umění láskou hraničící s posedlostí. Že ho zajímá všechno, nábytek, šperky, smalty, čínský porcelán, římská, řecká i egyptská archeologie.
A samozřejmě také obrazy a knihy. Je to sběratel neukojitelné zvědavosti, zapálený pro všechny druhy umění. Poučený bibliofil vyhledávající prvotisky, originální vydání a středověké vazby. Strýček Pierpont zkrátka prahl po všech krásách světa. Nakupoval tak nenasytně, že ani neměl čas své akvizice pořádně prostudovat.
V tom se lišil od Junia.
J. P. Morgan byl kompulzivní, poživačný milovník umění, pro nějž neexistovaly žádné hranice. Ovšem – vedle toho, že neznal míru a nakupoval bez rozmyslu, měl zcela nebývalé estetické cítění. Jeho plán byl jasný: sklidit to nejlepší z evropského kulturního dědictví a vystavět na tom budoucnost Ameriky.
Další informace našla Belle v periodikách v Knihovně kancléře Greenea. Rešerše o jeho osobě byly snadné, v novinách se o nikom jiném nemluvilo.
John Pierpont se narodil do rodiny bankéřů – jeho otec založil Morganovu banku – a otcovské jmění dokázal stonásobně rozšířit díky spekulativním obchodům se zbraněmi během občanské války. Sázel na nejmodernější technologie: investoval do rozvoje železnic, elektřiny, ropy a oceli. Byl vlastníkem několika velkých trustů a podporoval celou ekonomiku Spojených států. Tisk ho jednomyslně popisoval jako obávaného despotu mrzoutského vzezření, který umí být velmi vznětlivý. Jeho energie, pracovní nasazení a záchvaty vzteku vyvolané sebemenším porušením povinností ze strany jeho zaměstnanců vyčerpávaly všechny, kdo pro něj pracovali. Říkalo se, že během stavby své knihovny přiváděl architekta k šílenství. Ten nešťastník se ostatně hned po jejím dokončení nervově zhroutil.
Den před schůzkou se Belle vydala obhlédnout terén. Prošla si celý blok domů od rohu Šestatřicáté ulice a Madison Avenue.
Morganova knihovna.
Palác z bílého mramoru s obdélníkovým půdorysem, jehož jediné patro se majestátně vypínalo mezi sídly magnáta a jeho dcery, budovami z červených cihel plnými oken a dveří. Kontrast velkých soukromých rezidencí s novým objektem jí připadal pozoruhodný. Líbila se jí harmonie budovy připomínající antický chrám i renesanční vilu, jejíž rafinovanost v každém sebemenším detailu svědčila o noblese majitele. V očích J. P. Morgana byla jeho knihovna bezpochyby oslavou příslušnosti americké kultury k největším kulturám lidstva. *
Věci se zkomplikovaly v den D, kdy Bellina organizovanost ustoupila trémě. I když si den předem vyzkoušela desatery šaty a s pomocí sester vybrala vhodnou toaletu, ráno se třikrát převlékla a nakonec se stejně vrátila ke své první volbě. Musela potom dobíhat tramvaj a celou cestu spěchat.
Přesto dorazila včas a zdánlivě klidně vyšla pět schodů vedoucích z ulice k malé kované brance. Vystoupala na lodžii po schodišti lemovaném dvěma lvicemi. Prošla peristylem až ke dvojitým bronzovým dveřím, podobným vchodu do svatyně. Ovšem tam, hrůza hrůz, ani stopa po zvonku nebo klepadle. Hledala mezi sloupy, vedle soch i v zadní části výklenků tlačítko nebo řetízek, kterým by mohla dát najevo svou přítomnost. Nic. Takže nakonec je jí přece jen souzeno přijít pozdě! Při této představě zpanikařila. Naštěstí právě v té chvíli otevřel dveře komorník v livreji, aby vypustil ven muže s kufříkem pod paží. Ten kolem ní bez ohlédnutí prošel.
Belle vstoupila do rozlehlého vestibulu ve tvaru rotundy, jehož nádhera jí vyrazila dech. Takovou velkolepost nečekala. Kypění linií, barev, materiálů. Na podlaze ležela dlažba z polychromovaného mramoru, stěny a kupoli pokrývaly fresky. Tohle byla Itálie, kterou zatím na vlastní oči nikdy nespatřila, Michelangelova a Raffaelova Itálie, o níž snila nad knihami.
Komorník od ní vzal kabát, klobouk a šál. Zůstala stát uprostřed porfyrové rozety s tváří zvednutou ke stropu. Nad sloupy z lapis lazuli rozpoznávala lunety s alegorickými postavami. Cítila, že všechna ta výzdoba je dlouhou řadou symbolů, jejichž význam nechápala. Rozpoznávala pouze čtyři ženské postavy, které ztělesňovaly vědy a umění. Zbytek jí unikal. Všechny její emoce teď ustoupily úžasu a zvědavosti. Na trému tím pádem zapomněla.
Z rotundy vedly troje dveře. Sluha s jejími svršky zmizel v těch nejvzdálenějších, nejnižších a nejzdobnějších. Pak se vrátil a zaklepal na dveře vlevo. Ty byly monumentální, s vysokými sloupy zakončenými hlavicemi. Otevřel jedno křídlo, ustoupil a zamumlal: „ Studiolo pana Morgana…“
Belle vešla dovnitř.