Peter si schoval obličej do dlaní, ramena se mu třásla. „Prosím.“
„Cože? Neslyším.“
„Prosím…,“ vzlyk, „nechci jít do basy…,“ vzlyk, „… udělám, co budete chtít…,“ vzlyk, „… povím vám, co budete chtít.“
Nenápadně jsme se s Dominikem na sebe podívali, kolega měl u toho zvednuté husté zrzavé obočí přelepené leukoplastí. „Co víš o těch dvou vzkazech na nástěnce? Kdo je napsal?“
Debnár nahlas zaskučel. „Nevím, opravdu nevím.“
„Jak chceš.“
„Počkejte! Hej! Kam jdete? Neodcházejte! Přísahám, že o tom nic nevím! Nad třídním slintala skoro každá, ty vzkazy mohla napsat kterákoli z holek ze třídy!“
V půli cesty jsme se otočili. „Taky tvoje kámošky Viktória a Lea?“ ozval se poprvé Dominik.
„Pochybuju.“ Debnár zvedl ze země krabičku cigaret a na uklidnění si jednu zapálil. „Obě chtěj Nikolase,“ pokračoval, když si dopřál pořádný šluk a krabičku se zapalovačem hodil do přední kapsy batohu. „Ty dvě se mezi sebou žerou už od druháku. Stejně všichni dobře víme, že Niko má oči jen pro Vikinu.“
Zatímco jsem poslouchal Debnárův monolog o spletitých vztazích mezi spolužáky, vytáhl jsem mu cigarety z batohu a strčil si je do kapsy.
„Hej! Ty jsou moje!“
„Budeme se tvářit, že ti věříme,“ ignoroval jsem jeho protesty a dál prohrabával batoh. Vytáhl jsem benzinový zapalovač, taky jsem si ho schoval do bundy, a batoh jsem hodil na zem vedle kluka. „Máš s tím problém?“ Očividně měl, ale i jeho blbost měla svoje hranice, a proto držel hubu. „Dobře, a teď vyklop, co víš o těch třídních schůzkách.“
„Nevím, co se tam řešilo. Máma nešla, neřek jsem jí, že budou,“ zopakoval to, co nám pověděl už při prvním výslechu.
„A co ostatní? Viktória, Lea, Nikolas, Hugo. Určitě jste si o tom povídali. Oni neměli doma žádné problémy?“
Peter se zadíval na neurčité místo někam za Dominikem. „Ne.“
Přimhouřil jsem oči a rozdýchával jeho odpověď. Na tohle jsem fakt neměl náladu. „Jak chceš, dohoda padá.“
„Co? Vždyť vám říkám pravdu!“
„Neříkáš.“ Sáhl jsem do kapsy pro mobil a tvářil se, že vyťukávám číslo.
„Co to… Co děláte? Komu voláte?“ hysterčil.
„Kolegům, ať si pro tebe přijedou. My od toho dáváme ruce pryč. Ať s tebou udělají, co uznají za vhodné. Já už chci jít spát.“ A přiložil jsem mobil k uchu. „Haló?“
„Řekl jsem vám, že nic… Dobře, DOBŘE! Kurva! Třídní to ututlal. DO PRDELE!“ zavřískal, přešel ke zdi na druhé straně uličky a kopl do kontejneru. Přepravky, které se o něj opíraly, hlučně popadaly na zem.
Uklidil jsem hluchý telefon zpátky do kapsy a opětoval Dominikův úsměv. „Co jsi to říkal?“
Peter potichu zanadával, potáhl, skoro půlku nedokouřené cigarety odhodil k rozsypaným odpadkům a vzdorovitě po mně mrsknul pohledem. „Jste hluchej?“
„Nebuď drzej!“ uzemnil ho Dominik zvýšeným hlasem.
Zvedl jsem ruku, abych kolegu umlčel, a otočil se k Peterovi. „Ututlal?“
„Jo, ututlal,“ odsekl Debnár. „Ta stará rašple si na nás byla stěžovat.“ „Steiningerová?“ napadla mě jako první. „Vaše němčinářka?“
„Ne! Ne, Mumie. Menyhertová. Prostě jí jeblo. Nikdo z nás nepochopil, proč lezla za třídním. Proč? Kvůli jednomu malýmu potkanovi na židli? Stará píča! Třídní na nás kvůli tomu řval, byl fakt nasranej, úplně rudej v obličeji. Řekl, že nemá na vybranou a že bude muset všechno říct na schůzkách. Já to měl úplně u prdele, ať si říká, co chce, ale Vikina z toho šílela, byla jak smyslů zbavená. Ale třídní nakonec nic…“
„… neřekl,“ dokončil jsem.
„Přesně,“ zamumlal Debnár.
„Vzpomeneš si, kdy se to stalo?“
„V ten den, co byly schůzky, přesný datum nevím.“
Oznámíš to na třídních schůzkách, jinak se náhodou podřeknu ve sborovně a skončil jsi…
Vanda Menyhertová byla nabroušená kvůli potkanovi, kterého jí žáci čtvrté bé podstrčili na židli. Něco na Mora měla a tím mu vyhrožovala. Patrik se obával, že to praskne, a proto byl na své žáky naštvaný.
Ale co věděla?
Nabízela se ještě další otázka.
Co se stalo v průběhu dne, že Patrik změnil názor a nakonec na třídních schůzkách nic neřekl? Že by měl opravdu poměr s nějakou studentkou? Do žertíku s potkanem byly určitě zapletené obě, Viktória i Lea. Jedna z nich možná Morovi následně vyhrožovala, že když si na ni bude na třídních schůzkách stěžovat, nebude dál mlčet o jejich zakázaném poměru.
„A co Andrej, ten váš spolužák s hrbem? Co nám chtěl říct v úterý ve škole, než jste vtrhli do třídy?“
„N-nevím.“
„Když lžeš, zakoktáváš se,“ ujal se znovu slova Dominik. „Takže z nás nedělej debily! Jinak s tím svým pytlíkem poputuješ před soudce.“
Peter rezignovaně vzdychl. „Fajn, FAJN!“ vybuchl vztekle. „Ten pičus ví o tom, že prodáváme drogy. Báli jsme se, že vám to řekne, aby se nám pomstil za to, že z něj děláme kokota, ale když už to víte…“
„Počkej, počkej,“ zarazil jsem ho. „Kdo všechno prodává drogy?“
„No… hm…,“ ošíval se, uhýbal pohledem, ale když ho oslepil svítící displej mého mobilu, promluvil: „Já, Nikolas a Hugo. Každej pátek se střídáme, dneska to zrovna vyšlo na mě. Minulej tejden tady byl Hugo a příští pátek má prodávat Nikolas.“
„Jedou v tom i holky?“
„Jen Vikina. Chodívá sem s Nikolasem a prodává na holčičích hajzlech.“
Odkud se o tom dozvěděl Andrej? V klubu určitě ne.
„Dealujete i ve škole, je to tak?“ zeptal jsem se.
Peter přikývl.
„No, do prdele! To jste teda ještě blbější, než jsem si myslel.“
„Neřeknete to nikomu, že ne? Nechci, aby mě vyhodili ze školy.“