vého černého myslivce. Jen mu chyběl ten výraz jestřába, který musí být stále ve střehu, nešířil kolem sebe tu silnou a nervózní energii, někdy až příliš vyčerpávající jeho okolí. Olda má energii po mámě, mírnou a srovnanou, uklidňující všechny kolem. Proto k Daně lidé tak tíhli, potřebovali se ohřát a upokojit, aby pak mohli jít a srovnat si život.
Přistoupí k nim s bolavým úsměvem a obě je obejme. „Myslíte, že by se jí to líbilo?“
„To určitě, Oldříšku, to určitě, krásně jste to zařídili, opravdu. Promiň, já už zase brečím,“ potřese Nina hlavou a vytáhne z kabelky úplně mokrý kapesník.
„Já jsem se zase rozbrečel, když jsi mluvila o mámě. Vlastně mi došlo, že i když ji jenom chválíš, máš úplnou pravdu. Že to nejsou jen takový ty obvyklý kecy, jak byl zesnulý skvělý člověk, a přitom všichni na pohřbu ví, že to byl ve skutečnosti pěknej hajzl. Ale nikdo to nemůže říct nahlas, protože o mrtvých přece jenom dobře.“
„Opravdu jsem si nemusela nic vymýšlet, tvoje maminka byla úžasná žena. Však se podívej, kolik je tady smutných lidí, kteří přišli jenom kvůli ní,“ rozhodí Nina rukama, až se zbytek skleničky vylije na trávník.
„Taky mě to udivilo, protože většinu lidí tady vůbec neznám. To jsou asi všechno její pacienti, ne?“
„Jojo, taky jsem si říkala, že skutečná kvalita člověka se ukáže až na jeho pohřbu. Ale to asi nejsou jen klienti, nezapomeň, že léta vedla ty kurzy jógy,“ pronese Iva zamyšleně s pohledem upřeným na dav kupící se na trávníku uprostřed dvora. Kdo ví, kolik lidí přijde na můj pohřeb, napadne Ninu, ale raději tu myšlenku hned zažene.
„Vidíš, a já ségře nevěřil, když mi říkala, že budeme potřebovat hodně místa. Vzpomínám, jak se máma omlouvala, že to vážně nedělá schválně, ale že to vypadá, jako by ty lekce jógy vedla proto, aby měla dost pacientů. Vždycky se s někým dala po cvičení do řeči a ukázalo se, že potřebuje i její pohovku v pracovně.“
„A kde vůbec je?“ rozhlédne se Nina zvědavě. „Doufám, že to zvládá a miminku to všechno neuškodilo.“ Dana se tak těšila na své
první vnouče, takovou měla radost a plány, jak se mu bude věnovat a jak ho bude rozmazlovat, protože tak to babičky dělají.
„Potřebovala si jít na chvíli odpočinout, prý jí strašně otekly nohy. Ale jinak je v pohodě. Musím se jít rozloučit s hudebníkama. Neutečete mi, že ne?“ zadívá se na ně úpěnlivě.
„To víš, že ne, klidně běž. Já si musím jít stejně zapálit, je toho na mě taky nějak moc.“
Rajská zahrada je stále plná postávajících lidí. Jsme jako nějaké černé vrány, které se vyděšeně semkly, poté co zazněla myslivcova rána a jedna z nás upadla na zem. A my se musíme ujistit, že ještě žijeme. Že nejsme sami na smutek, který v nás ta rána vyvolala a se kterým se nedokážeme vyrovnat, protože tahle doba smutku nepřeje. Máme být všichni spokojení, úspěšní a šťastní, protože na štěstí máme přece nárok, a teď najednou nevíme, co se sebou. Smutek je totiž jako nějaká inkoustová skvrna, kvůli které pomalu zčerná vše, čeho se dotkne. A kde si tady sakra vlastně můžu zapálit, v tomhle klášterním ráji uprostřed města? Vždyť tady se to ani nehodí. Potěší ji, když si všimne hloučku pod stříškou zarostlou psím vínem vhodně oddělujícím kout pro kuřáky. To vymysleli dobře, aspoň na nás není vidět. Hlavou pokyne na pozdrav do dýmu zahalené skupince truchlících právě rozebírajících to neštěstí, které je nechalo na světě bez pomoci, posadí se na chválabohu volnou lavičku a vypne zvuk. Oddělí se od okolního světa a konečně může chvíli být jen sama se sebou, uzavřít se do sebe a vstřebávat ty poslední hodiny při pozorování kouře stoupajícího k srpnově modrému nebi.
„Víš, co je zajímavý? Když umřel táta, nebyla jsem smutná tak, jako když umřela máma. A to jsem s ní celý život bojovala a vyčítala jí, že právě ona ze mě udělala tu roztřesenou holčičku, která nikdy nedokázala dospět a pořád se potřebovala zavděčit svýmu okolí, svým rodičům, svýmu muži, učitelům ve škole, svýmu šéfovi. Pořád jsem měla pocit, že musím být ta hodná a poslušná, která nesmí v žádném případě vyčnívat z davu,“ řekla jí Dana před rokem, když seděly před jejich chalupou, mlčky pozorovaly kopce pokryté loukami a lesy a pochvalovaly si ten klid.
„Cože? Ty, a poslušná holčička?“ zaskočilo Nině víno a začala se smát.
„No, nemysli si, až teď v posledních letech mi dochází, že v sobě celou tu dobu nosím sama sebe jako dítě, které pořád volá po lásce a po pochvale a které je přesvědčené, že si to všechno musí zasloužit. Máme ho v sobě všichni, je to naše součást, musíme se naučit mít ho rádi a přijmout ho. Teprve pak začne být spokojené a přestane zlobit, aby na sebe upoutalo pozornost. Někdy si říkám, že jsem ty skupinové terapie začala dělat jenom kvůli sobě. A to jsem vždycky vyčítala některým kolegům, že místo aby pomáhali klientům, pomáhají hlavně sami sobě.“
„Hm, a čemu se divíš, takhle nás přece vychovávali všechny, že socialistický člověk má myslet na druhý, a nikdy na sebe.“
„Ale tomu, že sebevědomí a sebeláska je něco buržoazního, a tím pádem škodlivého, tomu snad věřili skoro všichni. Nebo aspoň dělali, že věří, a tak nám to cpali od malička do hlavy, abychom neměli problémy. Oni to s náma vlastně mysleli dobře, je tak vychovali taky. Mojí matce taky v dětství tvrdili, že musí být hodná holka, nejdříve musí poslouchat rodiče a pak musí poslouchat manžela a dělat všechno pro to, aby byl spokojený. Tak se pak nediv, že mě vychovávala stejně. A přitom se k tátovi celý život chovala jako generál. Ale mně vyčítala, že se jako poslušná dcera a žena rozhodně nechovám. Zvláštní, co?“ pokrčila Dana rameny a okouzleně sledovala každodenní divadlo přicházející noci.
„Tohle je to prokletí naší generace. Nějak nás vychovali a po dvaceti letech, když to konečně ruplo a začali jsme budovat ten kapitalismus, se po nás zničehonic chtělo, abychom se chovali přesně opačně. Byli sebevědomí, šli si za svým a starali se jenom sami o sebe. A kde jsme se to jako měli naučit? Takže jsme se jenom tvářili, že to zvládáme, a uvnitř umírali strachy, aby ostatní nepoznali, jak nám to nejde,“ vyfoukla Nina zamyšleně kouř, který se pomalu rozpouštěl na pozadí vzdálených kopců narudlých zapadajícím sluncem.
„Ale zrovna tobě to přetvařování šlo docela dobře, ne? Když jsi za mnou poprvé přišla, tak jsem si říkala, co může mít tahle sebe-