Aniž by byl opravdu přesvědčen, že dělá správnou věc, vyšel z domu a nasedl do svého audi.
Trvalo mu jen něco málo přes půl hodiny, než se dostal k bytu Jany Gehlenové ve Výmaru. Cestou se jeho myšlenky neustále točily kolem toho, kvůli čemu se s ním ta žena chtěla sejít. Ale nenapadlo ho vůbec nic.
Jana Gehlenová bydlela ve velké šestipatrové bytovce, která musela být – soudě dle fasády – minimálně sto let stará.
Počet zvonků ve třech řadách prozrazoval, že je tu něco kolem dvaceti bytů. Vlevo dole našel Patrick rukou psané jméno Gehlenová. Stiskl tlačítko a čekal, až se mu žena ozve. Když se chvíli nic nedělo, znovu stiskl zvonek, ale opět bez odezvy. V náhlém impulzu se opřel o masivní dřevěné dveře, které se nečekaně lehce otevřely.
To ho udivilo. V dnešní době byly odemčené domovní dveře doslova raritou… Jakmile vstoupil na schody, automaticky se rozsvítilo světlo a ozářilo chodbu. Zavřel za sebou a na vnitřní straně dveří si všiml lístku, který nabádal obyvatele, aby po dvacáté hodině důsledně zamykali. Zřejmě to moc nefungovalo, alespoň tenhle večer.
Vlevo a vpravo od širokého schodiště s opotřebovanými kamennými stupni byly dvoje dveře vpředu a dvoje vzadu. Za jedněmi z nich musí být byt Jany Gehlenové. Ale proč mu neotevřela, když zazvonil? Věděla přece, že přijde.
Patrick se smíšenými pocity přistoupil k prvním dveřím nalevo a pohlédl na zvonek. Stálo na něm K&B Bauerovi, takže se otočil na druhou stranu. Tam bydlela Ilse Kerpenová.
Než se vydal ke dvěma zadním bytům vpravo, zastavil se. Jedny ze dveří byly pootevřené na úzkou škvíru. Pomalu k nim došel a podíval se na jmenovku.
Jana Gehlenová.
Takže tohle byly dveře do jejího bytu.
Patrick položil ruku na hladký povrch dveří, lehce zatlačil a dveře se otevřely dovnitř. V předsíni se svítilo a jedny ze tří dveří, které odtud vedly, byly otevřené. Ale z místa, kde stál, do místnosti za nimi neviděl.
„Haló?“ řekl. Když se nic nedělo, zkusil to trochu hlasitěji: „Paní Gehlenová? Jste tam?“
Žádná odpověď.
Patrick horečně přemýšlel. Co to má znamenat? Měl by jít dál? Nebo by měl raději zavolat Lombergovi a vysvětlit mu celou situaci? Chvíli se přel sám se sebou a snažil se posoudit všechna pro a proti. Pak znovu zavolal Gehlenovou jménem, ale marně.
Je to past, napovídala mu intuice. Uvědom si, že se ti někdo snaží něco přišít. Žena, která tě do toho všeho dostala, ti zavolá a požádá tě, abys přišel k ní domů, a pak tohle. Je to past!
Byl teď ten správný čas zavolat policii? Ale co kdyby se v bytě staly nějaké další věci, kvůli kterým by byl ještě podezřelejší? Stál tam, zíral do chodby před sebou a cítil se tak bezmocný, jako snad ještě nikdy v životě.
Nakonec sebral odvahu a vešel do chodby. Stěny byly natřeny krémovou barvou a o příjemný barevný dojem se postaralo několik malých akvarelů zasazených do skel bez rámečků. Na věšáku vpravo visely dvě lehké bundy a na malé komodě vedle něj stála váza s umělou žlutou květinou a malá dřevěná miska s několika klíči a pár dalšími drobnostmi.
Patrick prošel chodbou k otevřeným dveřím a nahlédl do obývacího pokoje za nimi. Vzápětí šokovaně zalapal po dechu.