Vražedný Oxford - Osudová posedlost (Ukázka, strana 99)

Clement přikývl. „Ta vypověděla, že Gisela léky brát nechtěla a často lhala o tom, jestli už si je vzala.“

„To je v podstatě pravda,“ přikývla Julie. „To jsme u ní všichni zažili. Otupovaly ji, víte? A ona chtěla všechno prožít a cítit naplno. Tvrdila, že lidi, co nic necítí, nejsou skutečně naživu.“

Takže aspoň v tomhle její matka nelhala, pomyslela si Trudy a zadívala se na koronera.

„Paní Fleet-Wrightová taky řekla, že ty léky schválně vyzvracela,“ dodal doktor.

Julie si vydechla. „To by mě nepřekvapilo. Takové věci dělala a myslela si, jak je mazaná. Když nebylo po jejím, chovala se někdy dost záludně, víte?“

Trudy přikývla. Něco takového ji taky napadlo. Gisela byla typ člověka, co vnášel chaos do života všech blízkých. Otázkou bylo, jestli něco z toho mohlo ovlivnit i vraždu Jonathana po takové době.

Ale ať přemýšlela sebevíc, i s respektem k názorům doktora Rydera, nemohla na nic přijít.

Když navštívili další Giselinu kamarádku, už se stmívalo. Byla to Mandy Gibsonová, která mezitím začala pracovat pro BBC v Londýně, a v ta jim v podstatě potvrdila to, co už věděli od Julie Wyeové.

Clement pak překvapil Trudy, když se zeptal, jestli si od Gisely neschovala něco na památku – dopis nebo přání k narozeninám. Mandy nejdřív zkoprněla, ale pak si vzpomněla na pohlednici, kterou jí Gisela poslala z Itálie, kde byla s rodiči na prázdninách.

Clement slíbil, že lístek vrátí, a schoval ho do kapsy. Trudy se ho chtěla v autě zeptat, proč o něj stál, ale zapomněla na to.

Když koroner zastavil s roverem před stanicí St Aldates, vzala si ze zadního sedadla čepici a nasadila si ji pevně na

hlavu. Ale než otevřela dveře a vydala se psát svou první zprávu pro inspektora Jenningse, ještě zaváhala a zadívala se na muže za volantem.

„Vy si myslíte, že se Gisela zabila, že?“ zkusila to zpříma.

„A že se to matka pokusila ututlat.“

„I to je možnost, nemyslíte?“ vrátil jí koroner otázku.

„Smysl by to dávalo.“ Trudy se na něj pokusila přitlačit.

„O to vám celou dobu jde? Pro katolickou rodinu je sebevražda větší společenské i náboženské faux pas, a mají tudíž snahu ji zakrýt. Nejen že by pak žili se skandálem, že si jejich dítě vzalo život, ale nesměli by ho ani pohřbít na posvěcené půdě.“

„Tak vy už si nemyslíte, že to byla nešťastná náhoda?“ vrátil jí to Clement s jistým pobavením v hlase. „Po jednom dni?“ Ve světle pouliční lampy bylo vidět, jak se pousmál. „A já myslel, že vám potrvá tak týden, než začnete myslet jako já.“

Trudy jen něco zamručela a vystoupila. „Uvidíme se zítra, doktore Rydere.“

„Budu se těšit, konstáble Lovedayová.“ Jeho klidná odpověď ji provázela do setmělé ulice. Trudy za sebou zabouchla dveře snad až příliš silně, ihned opět zčervenala a pak rychle rázovala ke stanici.

Kapitola 17

Anthony Deering si hned neuvědomil, že něco není v pořádku.

Ten den se probudil pozdě, vstal až o půl desáté, třebaže tou dobou býval většinou už dvě hodiny vzhůru. Posledních pár nocí ale nemohl spát, což nebylo žádné překvapení.

Když mu otec poprvé řekl o těch výhružných dopisech, měl chuť se mu vysmát. Ty přece musel psát nějaký blázen, co rád děsí lidi, a takovým se nesmí ustupovat – pokračovali by a udělali vám ze života peklo. Kromě toho byl mladý a fyzicky zdatný, na střední škole se dokonce chvíli věnoval boxu, a tak věřil, že by si nějak poradil, kdyby na něj někdo zaútočil.

Jenže pak zemřel Jonathan McGillicuddy – bratr, o němž do té doby nevěděl – a náhle se nebylo čemu smát. Už si ani tolik nevěřil. Byl to nepříjemně neodbytný pocit, že si vás někdo, kdo už zabíjel, vybral jako další oběť.

Napětí zesílilo pokaždé, když si vzpomněl na nevlastního bratra, jiného silného mladého muže, který teď ležel v městské márnici. A neustálé mrazení v zádech a pocit, že vás někdo sleduje, člověka slušně utahá. Nebo to, jak nadskočíte, když se ozve šramot či náhlá rána, nebo když neustále kontrolujete okna a dveře, jestli jsou dobře zamčené.

Anthony si jen nerad přiznával, že má pošramocené nervy stejně jako jeho rodiče. Atmosféra v domě už kvůli tomu byla nesnesitelná.