Zatímco jsem mluvila, škodolibě jsem se šklebila Derekovým směrem. Teď si mi zkus zkřivit jediný vlas. Jestli nedorazím domů v pořádku, Dan z tebe udělá karbanátky čistě z principu.
„Ve Stromovce? Nebydlí náhodou na druhém konci Prahy? Co tam prudí?“
„Jak už řekla slečna, procházím se na čerstvém vzduchu. A rozhodně bych netvrdil, že Palmovka je druhý konec Prahy. Vlastně je od Stromovky docela blízko,“ potvrdil Derek moje podezření, že rozhodně není normální člověk. Takový by na tuhle dálku neslyšel, co Dan v telefonu říká.
Že naopak bratr na druhé straně linky rozuměl i jeho relativně tiché odpovědi, nebylo nic nového. Změny, kterými procházelo jeho tělo po souboji s upířím jedem, zbystřily všechny jeho smysly.
„Vyřiď tomu frajerovi, že jestli se ti něco stane, naporcuju ho nadrobno,“ zavrčel mi do ucha.
„Mileráda,“ slíbila jsem mu sladce. „Spi dobře, bráško.“
Típla jsem telefon a teprve pak mi došlo, že jsem vůbec nezmínila Lojzíčka. Od chvíle, co jsem ho nevybíravě okřikla, byl tak potichu, že jsem na něj skoro zapomněla.
„Když jste se tedy ujistila, že vám neprovedu nic nepěkného –ne že bych měl něco vůbec v úmyslu – tak co kdybychom si teď v klidu promluvili?“ navrhl Derek. „Třeba o vašich ošklivých podezřeních, že vás tahám za nos.“
„A netaháš? Protože jestli ne, tak jak mi vysvětlíš náhlé zjevení tady Lojzíčka a pak taky to, co z tebe vypadlo před chvilkou o stáži a dozoru?“
Derek místo odpovědi nasadil úsměv Mony Lisy a galantně pokynul směrem k cestě. Div že mi rovnou nenabídl rámě.
⍟֎⍟
Šlapali jsme Stromovkou směrem k Výstavišti, kde jsem večer odstavila svoje milované posouvadlo v podobě obouchaného smartíka. Musel na nás být úžasný pohled. Zvlášť na Lojzíčka, který pochodoval dva kroky za námi a vzhledem ke své velikosti
a dokonalému obleku, do kterého byl navlečený, mi neodbytně připomínal otce ženoucího dvě nezvedená dítka domů z procházky.
„Chtěl jsi mluvit, tak mluv,“ vyzvala jsem Dereka, který vypadal, že je s nastalou situací naprosto spokojený, a k žádnému vysvětlování se neměl.
„Co byste ráda slyšela?“
„Třeba pro koho vlastně děláš. To jen tak pro začátek.“
„Na to vám bohužel odpovědět nemohu. Zatím. Časem to možná zjistíte sama.“
„Zjistím to do konce týdne, jestli tě prásknu ostatním. To by se ti líbilo?“
„Ani ne, ale to je vaše věc. Nicméně o proneseném tvrzení poměrně vážně pochybuji. Můj zaměstnavatel dovede být hodně nenápadný, když chce.“
Tiše jsem zaskřípala zuby. Ten arogantní parchant! Nepraštila jsem ho jen proto, že bych si akorát tak odřela klouby. A on by mi pak ještě nabídl dezinfekci a obvaz, na to klidně vsadím boty. I když…
„Půjč mi na chvilku Trevise,“ obrátila jsem se se sladkým úsměvem na náš přerostlý doprovod.
„Trevise?“
„Ten hasičák. Ráda bych ho otloukla o hlavu tvému kamarádovi.“
„Prosím.“
On mi ho vážně podal! Konsternovaně jsem ho přebrala, zaskočená absurditou situace, a pomalu se otočila k prckovi, sama zvědavá, jestli nakonec opravdu udělám, čím jsem mu vyhrožovala. Derek na to naopak zjevně vůbec zvědavý nebyl.
„Chápu to tak, že vás svým chováním značně irituji,“ blýskl na mě svým dokonalým chrupem a obezřetně o krok odstoupil. „To mě velice mrzí, nicméně mi věřte, násilí to nevylepší.“
„Nejsem si jistá, ale pojď blíž, můžeme to zkusit. Nebo se přestaň tvářit jako orákulum a začni mluvit srozumitelně a jasně.“
Trpně si povzdechl.
„Ujišťuji vás, že jsem mluvil mnohem jasněji než orákulum…“
Výhružně jsem pozdvihla kovový válec.
„… Ale dobrá, pokusím se být ještě jasnější. Opravdu by mě mrzelo, kdybyste teď přednesla svým kolegům referát o tom, jaký jsem podlý hajzl, co hraje na dvě strany, ale zabránit vám v tom nemohu. A není to jen proto, že mi váš bratr vyhrožuje deparciací. Každopádně si dovoluji navrhnout, abyste pečlivě zvážila veškeré důsledky. Tímto počinem přivodíte problémy nejen mně, ale i Alexovi, uvědomujete si to?“
„Alexovi?“
„Ano, má drahá Lucie, Alexovi. Váš přítel totiž o mé dvojakosti, jak byste stávající stav nejspíš nazvala, velice dobře ví, a to už od první chvíle.“
„Kecáš,“ zavrčela jsem, spíš z principu. Ve skutečnosti jsem tušila, že nekecá. Alex to věděl a z nějakého důvodu si to nechal pro sebe. Nejen to, přivedl ho mezi nás a osobně se za něj zaručil. Chtělo se mi brečet. Že byl Derek hajzl, co všechny kolem ochotně tahal za fusekli, byla jedna věc, ale že mi celou tu dobu lhal člověk, kterého jsem brala skoro jako vlastního tátu? Kterému jsem byla ochotná svěřit vlastní život, a co víc, pro něhož jsem byla ochotná život riskovat?
Cítila jsem, jak se mi napínají svaly na lícních kostech ve snaze udržet pod kontrolou slzy deroucí se mi do očí. Byla jsem plně zaměstnaná snahou se na místě nerozbrečet a vůbec si nevšimla, že se Derek přiblížil na dosah. Zaregistrovala jsem ho, až když se mi pokusil vzít Trevise. Na okamžik mě popadla touha mu to nedovolit a přitulit se ke starému hasičáku jako k plyšovému medvídkovi, ale nakonec jsem ho nechala, aby mi ho jemně vytáhl z prstů a předal ho nazpátek svému kolegovi.
„Chápu, že se vás to dotklo,“ promluvil pak tiše. „Přesto zkuste pochopit, že to od něj není ani tak zrada, jako snaha vás chránit. Věděl, že prostým odmítnutím se mě nezbaví. Zvolil proto raději možnost mě mít na očích než se pořád ohlížet přes rameno.“
Znělo to rozumně. Znělo to jako Alex, jak jsem ho znala. Proč mi to ale neřekl? Proč si to celou tu dobu nechával pro sebe?
„Nejspíš vás nechtěl zatěžovat něčím, s čím jste stejně nemohla nic dělat, když už jste i tak měla dost starostí se změnami, kterými právě procházel váš bratr.“