Tam na konci města hospodu najdeš…
Mrožák se Saharou se před vděčným a uznalým publikem překonávali a paní Korecká s mosaznou trvalou nestačila točit pivo a nalejvat panáky. Holka House se tu cejtila jako doma, vypalovala lípy a žmoulala mi ruku pod stolem, Vrtule zpívala s klukama svým sirénovitým hlasem a Džimák řachtal lžícema jako U Dvouch stehen. Co si budem povídat, pro Holetínský to byla náramná atrakce.
Podle toho, co u našeho stolu vykládal jeden strejc, kterej dal do placu rundu myslivců, tady od tý doby, co odtáhla posádka, chcípnul pes. Do kulturáku prej teď choděj akorát na brigády, aby nespad, povídal. Armáda ho totiž bezplatně věnovala obci, a ta na údržbu kulturního zařízení velikosti Karlštejna samozřejmě neměla. „Dřívějc,“ hulákal strejc Džimákovi do ucha, „to sem jezdily za vojákama kulturní ouderky s estrádama, že jo… Byl tady ten zpěvák Zíma s tím hercem Marešem, a jednou dokonce i Vlasta Burián, akorát že ten už tý srandy moc nenadělal. Vojáci měli zbojnickej taneční soubor, důstojnický paničky zpívaly a přednášely všelijaký hromadný recitace, na tancovačkách vyhrávala posádková kapela… Jo, bejvalo tu živo, panečku. Teď je Holetín zapadlá díra, 99
nemáme tu ani toho blbýho harmonikáře, a že by sem někdo jezdil… estrádu z Prahy národní výbor nezaplatí. A kde by na to taky vzal, dřív celej Holetín živili vojáci, kdekdo u nich dělal, teď aby chlapi jezdili až do…“
Kam aby jezdili, to už jsem neslyšel, Džimák do toho začal chrastit svým lžícovým šlágverkem. Strejc se vydal pro další rundu mysliveckejch a už se nevrátil.
Vypadalo to spíš na ožrandu než na detektivní expedici a já chvílema myslel na Karyho, kterýho jsme nechali v táboře. Zůstal tam dobrovolně, jelikož v lese zakop o pokroucenej vejvrat, ve kterým se domníval vidět indiánskýho bojovníka i s koněm. My v tom sice pořád viděli jenom ten vejvrat, ale Kary si nedal říct, zašprajcoval si to zašmodrchaný klubko kořenů dvěma klackama ke zdi a pustil se do něj dlátkem. Když jsme mu pak řekli, že jdeme do hospody a jestli to tu ohlídá, jen zabručel spánembohem a pokračoval v dlabání, takže jsme ani losovat nemuseli.
Nakonec jsme byli rádi, že se sám nabíd – Saharu a Mrožáka jsme v hospodě potřebovali, anžto hudba, jak je známo, sbližuje národy, Džimáka jsme jako šerifa na hlídce nechat nemohli, že bych v lágru zůstal já, bylo taky nemyslitelný – a nechat tam Vrtuli, která se nám starala o gábl a ještě myla nádobí, to už by od nás bylo vyloženě sprostý. Holka House zaujala jednoznačnej postoj hned od začátku, a aby si snad někdo nemyslel, že se dá ukecat, vytáhla cancák s básničkou, u který měla krasopisně se všelijakejma holčičíma kroucánkama napsáno Stěpan Ščipačev, a prohlásila, že se bude v hospodě tuhle támhle nenápadně poptávat, jestli třeba toho sovětskýho básníka někdo nezná.
Fanda z toho byl mírně rozpolcenej; nakonec řek, že si naloží kytaru na záda, a kdyby se Marcelce chtělo, přijde s ní do hospody za náma. Samozřejmě po nich ještě v osm nebylo ani čuchu, ani slechu, a já se tomu ani moc nedivil. Ženská, která si dává k večeři