dajích, špatné kurzovní politice a odlivu kapitálu. Pokusy řešit krizi v oblasti zahraničního zadlužení společným postupem všech států kontinentu, popřípadě alespoň regionálními uskupeními (cartagenská skupina v roce 1984 či skupina osmi v roce následujícím) skončily však neúspěchem a jednotlivé země musely vyjednávat s věřiteli v separátních rozhovorech. I státy (především Kolumbie, Peru a Argentina) stavějící se zpočátku ke splácení dluhů značně kriticky (podporované v těchto stanoviscích tehdejšími socialistickými státy a zejména Kubou, která se pokoušela využít situace k posílení vlastního postavení samozvané mluvčí Latinské Ameriky) musely nakonec dluhy uznat a vyjednat jejich restrukturalizaci a splátkové kalendáře. Tato politika sice vedla po roce 1987, kdy zadlužení dostoupilo vrcholu, k přechodnému zlepšení, na počátku 90. let však už dosáhl dluh výše z roku 1987 a pozvolna dále stoupal k hranici 500 miliard dolarů. Dluhová služba a splácení dohodnutých částek a úroků přitom vesměs pohlcovaly velkou část prostředků získaných exportem. I nadále se ovšem projevoval příznivý trend poklesu zahraničního zadlužení k procentu hrubého celkového produktu Latinské Ameriky. Dosáhl-li v roce 1984 50 % hrubého produktu regionu a tuto hranici v roce 1987 dále překročil, poklesl do roku 1993 pod 45 %. Tento trend pak
trval i v 21. století, kdy zůstával HDP nad 40 % pouze v Argentině. V absolutních číslech ovšem rostl ve velké většině zemí regionu a zůstává velkým problémem všech latinskoamerických zemí, zatěžuje jejich vnitřní politiku a nepříznivě zasahuje do mezinárodních vztahů, především do vztahů k USA a k hospodářsky nejsilnějším zemím Evropy.
▪ Luis de Sebastian: La crisis de America Latina y la deuda extranjera, Madrid 1988; External Debt in Latin America: Adjustment Policies and Renegotiations, Santiago de Chile 1985; Paul W. Drake (ed.): Money Doctors, Foreign Debts, and Economic Reforms in Latin America from the 1890s to the Present, Willmington 1994; Walter Eberlei: Wege aus der Schuldenkrise: Perspektiven und Optionen für die Großschuldner Lataeiamerikas, Duisburg 1991.
dodatek Plattův – dokument upravující podmínky, za kterých ukončily Spojené státy v roce 1903 okupaci Kuby a uznaly její nezávislost. Jeho znění navržené senátorem O. H. Plattem přijal americký Senát 27. února 1901 a po bouřlivém jednání 13. června 1901 i kubánské ústavodárné shromáždění, které začlenilo dodatek do ústavy Kuby. V roce 1903 se stal součástí smlouvy mezi USA a Kubou, podepsané 22. května. Dodatek vycházel z požadavků amerického ministra obrany Elihu Roota, který na jedné straně odmítal přemě-
Zahraniční dluh některých zemí Latinské Ameriky (v miliardách US $)
nu Kuby v americkou kolonii, na druhé straně však požadoval, aby USA měly právo zasahovat do událostí na ostrově, zbavovaném v některých oblastech suverenity. Dokument o osmi bodech zakazoval kubánské vládě uzavřít mezinárodní dohody, které by mohly ohrožovat nezávislost republiky a umožňovaly cizí mocnosti kontrolu části kubánského území. Kuba také nesměla přijímat půjčky, které by přesahovaly její možnosti splácení dluhu. Dodatek předpokládal souhlas kubánské vlády s americkou intervencí, jejímž cílem by byla ochrana nezávislosti, USA získávaly i právo intervenovat v případě ohrožení klidu na ostrově a majetku amerických občanů. Kuba také měla Američanům poskytnout území pro stavbu vojenských a uhelných základen a zavazovala se přijmout taková sanitární opatření, aby nebyl ohrožen obchod se Spojenými státy. Na základě textu dodatku vybudovaly USA v blízkosti Santiaga v →Guantánamu základnu. Dokument omezující suverenitu Kuby se stal od počátku své existence předmětem velmi silné kritiky kubánské veřejnosti i politiků. Byl zrušen 29. května 1934 v souvislosti s formulací →politiky dobrého sousedství administrativou Franklina Delano Roosevelta, základna v Guantánamu nicméně na kubánském území zůstala dodnes.
▪ Emilio Roig de Leuchsenring: Historia de la Enmienda Platt, I–II, La Habana 1961; Louis A. Pérez jr.: Cuba
Under the Platt Amendment. 1902–1934, Pittsburgh 1986.
Dodge City viz cesty, dobytčí
dohoda meziamerická o vzájemné pomoci viz smlouva z Rio de Janeira (1947)
dohoda z Charlottetownu – pokus o nalezení postavení Québecu v rámci Kanady. Smlouva byla podepsána zástupci provincie a reprezentací země v srpnu 1992. Na základě referenda mělo dojít ke změně ústavy v podobě zakotvení zvláštní pozice Québecu v rámci konfederace. V referendu konaném 28. října 1992 však většina účastníků tuto změnu odmítla.
dohoda z Meech Lake – pokus o nalezení postavení Québecu v rámci Kanady. Smlouva byla podepsána zástupci provincie a reprezentací země 3. června 1987. Dokument pod-
léhající ratifikaci všech provincií zaručoval Québecu ústavní právo na ochranu francouzského jazyka a kultury bez ohledu na zájmy nefrancouzsky mluvících obyvatel provincie. Kritikové sporného ujednání upozorňovali též na fakt, že dodržování dohody by znamenalo mimořádné postavení Québecu v rámci země a umožňovalo porušování Listiny práv a svobod, přijatých kanadskou vládou v roce 1982. Protože dohoda nebyla v náležité lhůtě (22. června 1990) ratifikována, nevstoupila v platnost a jednání začala znovu.
doktrína Dragova (Doctrina Drago) – politická zásada odmítající použití mocenských prostředků či hrozby jejich použití proti státům –dlužníkům na mezinárodní scéně. Formuloval ji s odvoláním na lidská práva argentinský ministr zahraničních věcí Luis María Drago v nótě zaslané americkému státnímu tajemníkovi Johnu Hayovi z 29. prosince 1902, v níž reagoval na námořní blokádu venezuelského pobřeží válečnými plavidly Německa, Velké Británie a Itálie. Třebaže měl Dragův názor podporu představitelů všech latinskoamerických států, došlo v průběhu jednání o její mezinárodně uznávané a závazné podobě k důležité změně. Na druhé haagské mírové konferenci v roce 1907 byla přijata jako Dragova a Porterova konvence, která povolovala ozbrojený zásah proti dlužníkovi v případě, že odmítal akceptovat výsledky mezinárodní arbitráže.
▪ Alberto Conil Paz: Historia de la Doctrina Drago. Homenaje al Doctor Luis Maria Drago, Caracas 1976; Arthur P. Whitaker: La Argentina y los Estados Unidos, Buenos Aires 1956.
doktrína Eisenhowerova (Eisenhower Doctrine) – zahraničněpolitický program americké vlády v oblasti Středního východu. Doktrínu prezentovanou prezidentem D. Eisenhowerem 5. ledna 1957 přijal 7. března stejného roku Kongres jako odpověď na suezskou krizi a do jisté míry také na maďarské povstání (1956). Rezoluce Kongresu zmocňovala prezidenta rozšířit hospodářskou a vojenskou pomoc státům Středního východu, a dokonce vyslání amerických ozbrojených sil v případě, že by zde některý z národů či jejich skupina požádala o pomoc proti ozbrojené agresi nějaké země ovládané mezinárodním komunismem.
doktrína Hayova – deklarace principů, které chtěla prosazovat americká vláda v mezinárodní politice k Číně, přičemž její obecné zásady se později staly základem americké zahraniční politiky i v jiných částech světa. Bývá také nazývána doktrínou otevřených dveří. Byla zaměřena proti rozdělení Číny na sféry vlivu a hájila právo stejných možností na čínském trhu pro zboží a kapitál Spojených států. Formuloval ji státní tajemník USA John Hay, který v instrukcích americkým vyslancům v Londýně, Berlíně, Petrohradu, Paříži, Tokiu a v Římě v listopadu 1899 požadoval, aby u příslušných vlád získali podporu pro tři základní principy:
1) Ani v zájmových sférách, ani v pronajatých územích nebudou porušována práva ostatních mocností. 2) Čínské celní tarify budou platit pro všechny přístavy bez ohledu na to, který stát je kontroluje. 3) Ani u lodních, ani železničních tarifů nebudou přijímána diskriminační opatření. Tyto principy byly 3. července 1900 doplněny požadavkem administrativní a územní jednoty Číny. Doktrína znamenala výraznější vstup USA do světové diplomacie v době, kdy ekonomické možnosti Spojených států daleko převyšovaly pozici, již měly USA ve světové politice. Zdůrazňování principu rovných práv tak nebylo jen pokusem o přenesení zásad, na nichž tehdy spočívala americká společnost, na mezinárodní scénu, ale i úsilím o likvidaci obchodních bariér a omezení, které existovaly na mezinárodní scéně především díky koloniální politice evropských mocností a Japonska. Ty sice vyslovily už v roce 1900 s principy doktríny formálně souhlas, jejich uskutečňování nicméně nadále bránily.
doktrína Monroeova (Monroe Doctrine) –zahraničněpolitické zásady Spojených států k dalším regionům kontinentu. USA jí stanovily principy, které chtěla vůči aktivitám evropských mocností na západní polokouli zachovávat americká vláda. Byla dílem státního tajemníka Johna Quincy Adamse a vyhlásil ji v rámci svého sedmého poselství o stavu Unie 2. prosince 1823 prezident James Monroe. Doktrína představovala reakci na politiku evropských mocností na počátku 20. let, kdy Španělsko usilovalo o podporu evropských států při svém boji ve válce za nezávislost Latinské Ameriky a Rusko se snažilo rozšířit své pozice na kontinentě z Ruské Ameriky dále na jih. USA neměly podle doktríny dovolit, aby
se kterákoli z evropských velmocí pokusila o kolonizaci volného a svobodného území na americkém kontinentě s tím, že každý takový pokus bude považován za přímé ohrožení Spojených států. Prohlášení obsahovalo i odkaz na odlišné principy státního zřízení zemí amerického kontinentu a Evropy v podobě republikanismu a monarchismu při zdůraznění zájmu dobrých vztahů USA k „sesterským republikám“ jižně od hranic Unie. Přitom Spojené státy prohlašovaly, že se nehodlají vměšovat do záležitostí existujících kolonií, jichž ovšem v té době v Americe zbývalo jen velmi málo. Doktrína byla přijata jak evropskými mocnostmi, tak bývalými španělskými koloniemi bez velkého zájmu, protože USA v této době nehrály v mezinárodní politice žádnou roli. Významu začala nabývat až později, když se na ni odvolávali stoupenci aktivní politiky Spojených států na mezinárodním poli a odpůrci jakéhokoli vlivu Evropy v Americe v době, kdy už nebylo možné přehlížet ekonomickou sílu USA. Velmoci z pochopitelných důvodů jakékoli praktické uplatňování doktríny odmítaly, zejména v případě amerických protestů při udělení koncese na stavbu →Panamského průplavu francouzské společnosti či úsilí USA zasahovat do venezuelské →krize. Doktrína prošla různými interpretačními stadii až do podoby →doktríny Olneyovy či →politiky velkého klacku, které původní znění doktríny podstatným způsobem proměnily. Především v publicistice a ideologizované historiografii se však i pro tyto interpretace v rozporu s realitou používalo nadále názvu Monroeova doktrína, která se tak stala symbolem nerovných vztahů USA a Latinské Ameriky.
▪ Dexter Perkins: A History of Monroe Doctrine, Boston 1955; Ernest R. May: The Making of the Monroe Doctrine, Cambridge 1975; Jay Sexton: The Monroe Doctrine: Empire and Nation in 19th-Century America, New York 2011.
doktrína Olneyova (Olney corollary) – nová interpretace Monroeovy →doktríny. Jejím autorem byl státní tajemník Richard Olney při reakci na venezuelskou →krizi. Doktrínu interpretoval v dopise americkému vyslanci v Londýně Thomasi F. Bayardovi z 20. července 1895, kde varoval, že by Spojené státy mohly považovat britský tlak na Venezuelu v souvislosti s hraničními spory za porušení Monroeovy doktríny, již označil za součást