vydělení spjato s hypertrofií intelektuálních či tvůrčích schopností. Jako mohou Židé sami sebe považovat (a filosemity být považováni) za aristokraty mezi ostatními národy, génius je duchovním aristokratem mezi ostatními lidmi. Je vyhnán jak z jejich společnosti, tak z životní bezprostřednosti. Čím je geniálnější, tím je osamělejší a od života odcizenější. Čím větším je umělcem, tím ochuzenějším je člověkem. Takového proklatého a požehnaného aristokrata ducha „v davu okamžitě rozeznáte, máteli jen trochu bystrozraku. V jeho tváři se zračí pocit odlišnosti, nepříslušnosti, pocit, že je poznáván a pozorován, cosi královského a zároveň rozpačitého. Něco podobného můžeme pozorovat na tváři knížete procházejícího se v civilních šatech mezi lidem. (…) [S]tačí, abys zvedl oči a otevřel ústa, a každý hned ví, že nejsi člověk, ale kdosi cizí, zarážející, jiný…“115
V Tonio Krögerovi ještě Mann vynechal otázku, zda takoví aristokraté ducha mohou svou tvorbou nějak obohatit svět, z nějž je tato tvorba vyloučila. Mohou mít na normální lidi nějaký blahodárný či dokonce potenciálně spásný vliv?
Posléze uvidíme, že ve své pozdní tvorbě načrtl podmínky jejího kladného zodpovězení. Této otázce se nemohli vyhnout ani ostatní autoři, kteří téma geniality propojili s židovskou otázkou mnohem úžeji než Mann. Jak uvidíme v kap. 9, Otto Weininger přisuzuje zvláštnímu typu židovské geniality doslova spasitelskou misi. Tam, kde on má na mysli individuálního génia typu Ježíše Krista, Buber rozděluje spásné poslání rovně mezi kolektivního génia židovského lidu a génie individuální, kteří se díky své schopnosti aktualizovat tři ideje či atributy židovství stávají jeho elitním předvojem. Buberovo osvojení diskurzu geniality je ovšem, na rozdíl od Weiningera, pouze implicitní.
Zatímco u posledně zmíněného autora má odkaz k židovskému géniu antisemitský obsah (spasitel je Žid, který dokáže překonat své židovství, čímž umožní překonat židovství i lidstvu), ve filosemitském kontextu rozvine toto téma čtyřicet let po Buberovi s bezprecedentní přímočarostí Witold Gombrowicz. Vidělli Mann mezi postavením a dilematy tvůrčího
génia a Židovstva analogii, pak Gombrowicz oba póly jednoduše ztotožňuje, když z Židů činí národ géniů. Ve svém Deníku je nabádá, aby přestali žádat svou rovnost a uznali svou nadřazenost – aby si přestali nárokovat status národa jako ostatní a přihlásili se ke své výjimečnosti: „Není geniálnějšího národa – a já to říkám nejen proto, že v sobě obsahují nejdůležitější inspirace světa, že z nich každou chvíli vylétne nějaké slavné jméno, že vpálili pečeť do svých dějin. Židovský génius je zřejmý v samé své struktuře, tedy v tom, že stejně jako individuální genialita je spojen s chorobou, úpadkem, ponížením. Je geniální proto, že je nemocný. Je vyšší proto, že je ponížen. Je tvůrčí proto, že je nenormální. Ten národ – stejně jako Michelangelo, Chopin, Beethoven – to je dekadence, která se mění v tvořivost a pokrok. Ten národ nemá snadný přístup k životu, je se životem v rozepři – a právě proto se stává kulturou. Nenávist, pohrdání, strach, odpor, jež tento národ budí u jiných národů, patří do stejné kategorie jako pocity, jaké u německých vesničanů vyvolával hluchý, špinavý, hysterický, gestikulující Beethoven na svých vycházkách. Křížová cesta Židovstva je v jádru stejné povahy jako cesta Chopinova. Dějiny toho národa jsou tajnou provokací stejně jako životopisy všech velikánů – provokací osudu, přitahováním na sebe všech neštěstí, jaká se mohou zasloužit o naplnění poslání … vyvoleného národa. Neví se, jaké životní síly vyvolaly ten hrozný fakt – ti, kteří jím jsou, kteří ho představují, nechť si ani na okamžik nedělají iluze, že se z těch propastí dostanou ven na hladkou rovinu. Je zajímavé, že život sebeobyčejnějšího, sebezdravějšího Žida je vždycky do určité míry životem člověka významného: ač zdravý, obyčejný, nijak se tím nelišící od jiných, je přece jen odlišný, a protože se s ním jedná jinak, je nutně izolován, je na okraji, i kdyby nechtěl. Dá se tedy říci, že i průměrný Žid je odsouzen k velikosti jen proto, že je Žid. A nejen k velikosti. Je odsouzen k sebevražednému a zoufalému boji proti vlastní formě, neboť se nemá rád (jako Michelangelo).“116 116 Witold