kapitola pátá
REVOLUCE
Kapitalismus nám sliboval život v hollywoodském houpacím křesle. Místo toho sedíme na vysokorychlostní horské dráze, jejíž konstrukce se rozpadá. Cyklus našeho přivlastňování a zhodnocovací spirála vyčerpávají přírodu, vnější i vnitřní. Slepě se zařezávají do souhry planetárního ekosystému a do jemnějších společenských vztahů. Kapitalismus ničí životy a ničí i samotný život. Dá se vůbec tahle jízda ještě zastavit? Vrátí nám někdo vstupné? Nebo dokonce vlastníme akcie té dráhy? Jak odtud pryč na svobodnou cestu a do vzdušných výšin? Může se ta věc zastavit, anebo při tom vykolejí? Nejsme příliš pevně připoutáni k sedačkám? Jak by pak měla vypadat revoluce pro život?
Ó, FORTUNO!
Každý už dnes ví, že konec dějin triumfálně vyhlašovaný po roce 1989 byl chybnou diagnózou – viděli jsme v posledních desetiletích, jak se rýsují nové politické frontové linie a právě tak v nich zažíváme ekonomické a dějinné, dokonce plane-
tárně-dějinné události. Dodejme ovšem také, že rozhodující historické události se od roku 1989 na Západě nezpracovávají v modu dějin, spíše se bezprostředně zakoušejí jako osud. Jedenácté září, finanční krize, sílící autoritářství, klimatická změna, migrace, covid-19 – zíráme na ně s nevěřícným uhranutím jako na hypnoticky se otáčející kolo štěstěny. Nerozpoznáváme v nich ani smysl, ani naše vlastní působení.
I tehdy, až se turbulence stanou příliš citelné, vždycky tu ještě budou lidé, kteří si chráněni airbagy udrží dál od těla odstředivá traumata, jež postihují ty druhé. Když už neumíme utlumit katastrofu jako celek, dokážeme utlumit alespoň její rozhodující účinky. A pak je to tak, jako by nás vždycky zasáhly nenadálé rány osudu. A dokonce na té osudovosti něco je: máme vždycky co do činění s průsečíkem nedisponovatelných mocí a náhody; s tím, čemu se říká kontingence. Souvislosti destrukce se nám vracejí jako kejklířské mysteriózní drama. Fortuna, bohyně štěstí, která roztáčí pro svou potěchu a rozmar kolo osudu, představovala ve středověku obzvláště oblíbený motiv. Mohly se jí připsat náhlé, bez přechodu nastavší změny; odpovídající nářek čteme třeba ve sbírce písní z vrcholného středověku, v Carmině Buraně, v jejím snad nejznámějším čísle O Fortuna, zhudebněném Carlem Orffem: „Velat luna / statu variabilis“63 – „Jsi jako luna / jsi proměnlivá“ – tak se popisuje osud. Působení Štěstěny/Fortuny se přirovnává k přirozenému koloběhu přílivu a odlivu. Je těžké se smířit s tím, jak cyklický průběh zasahuje do lidského života a lidských plánů: „Štěstí ohromné / i jalové, / tvé kolo se točí, / jsi zlovolné,“ proklíná Fortunu neznámý básník.
Dějinné zvraty, které charakterizují právě poslední rok, si pro sebe ujasňuji ve svém osobním paralelním vesmíru –v jednom z možných světů, jak tomu říkají logici. Představuji si, že jsem v říjnu dostala docentské místo, o které jsem se ucházela na benátské univerzitě. Přiznávám, už při vstupním pohovoru mi bylo nevolno. Zdálo se mi absurdní, že se hnána naučeným hladem po kariéře deru o místo na univerzitě, která se, jak je obecně známo, bez změny klimapolitického kurzu
63 Günter Bernt (ed.): Carmina Burana. Lateinisch/Deutsch, Stuttgart 2000, s. 32– 33.
utopí ve Středozemním moři. A dávno předtím, než dosáhnu důchodového věku. Neustále jsem se ztrácela, motala se v houfech lidí a na každém rohu jsem se setkávala se stejným prázdným pohledem karnevalových masek Made in China.
Už o čtyři týdny později byly Benátky skutečně dočasně pod vodou. Brakická voda v laguně stoupla o 1,87 metru nad normál, zaplavila přízemí domů, uličky a náměstí. Něco z povodně odpovídalo opakujícímu se cyklu: při listopadovém úplňku je každoročně v benátské laguně nejvyšší stav vody. Ale něco se cyklu vymyká: mramorová katedrála sv. Marka byla ve své devítisetleté historii zaplavena celkem šestkrát. A dva z těch šesti případů jsou z posledních dvou let. „Velat luna / statu variabilis“.
Vedl snad hrozící zánik hlavního města líbánek ke snížení evropských emisí? Pochopitelně ne. Nicméně Vogue rozběhlo dobročinnou sbírku. Věnovalo svou titulní stránku potřebám fundraisingu. Fotografie měla perfektní aranžmá, objektiv zachytil modelku v černých šatech s netopýřími rukávy před morbidními kulisami. Časopis zopakoval svou výzvu ještě v únorovém čísle, které se v předvečer Milánského týdne módy tisklo dvojjazyčně, ale to už se v Benátkách i Miláně šířil nový koronavirus. Veletrh módy byl odvolán a o několik týdnů později znehybněl celou Itálii zákaz vycházení, nejdrakoničtější v celém novověku. Bylo by „štěstí ohromné“ získat to místo na univerzitě; a vůbec je „štěstí ohromné“ prožívat naši současnost. Jenže pokud nám berou dech už současné zvraty osudu, odkud vůbec může vyvstat perspektiva pro zásadní změnu?
V pozdní antice a latinském středověku existovaly různé cesty, jak se vyhnout rozmarné libovůli bohyně Fortuny. Učenec a politik Boethius, původem z Bergama, se kolem roku 525 vyrovnával s vězením a pomluvami v Consolatio. Nechal v ní vystupovat personifikovanou Filosofii, která mu vysvětlila, že Fortuna mu přes jeho pád nemůže ublížit. Jen když si uvědomí, že bohatství, sláva a úcta, dokonce i život, nejsou naše opravdové vlastnictví.64 Jen to, co nám nemohou uloupit,
64 Boethius: Der Trost der Philosophie, Frankfurt/M. 1997, s. 77, v češtině Filosofie utěšitelkou, přel. Václav Blahník, in: týž: Boëthius – poslední Říman, Praha 1981, s. 65–66.