Bůh ve svém požehnání umožňuje lidské úsilí o dobrý život, přitakává mu, podporuje ho a dovádí ho do cíle. Důležité je, že tak činí bez ohledu na to, zda je primární intencí tohoto aktu vlastní štěstí nebo štěstí druhého člověka. Pojem požehnání obepíná oba aspekty lidského úsilí: jak službu bližnímu, tak péči o sebe sama. Ani jedno z obojího se tu nefavorizuje, neříká se, která z obou snah je pro člověka důležitější. V požehnání je překonána zdánlivě principiální neslučitelnost lásky a sebelásky. Tradiční teologie vytvořila dojem, že ohled na vlastní štěstí a ohled na štěstí druhého tvoří nesmiřitelnou alternativu, přičemž volba ve prospěch bližního se stala šiboletem pravé křesťanské morálky. Kde ale leží hranice této preference bližního?254 Sebedarování, které se zvrhává v sebeponižování či dokonce sebedestrukci, nemůže být křesťanským ideálem, stejně jako jím není sobectví bez lásky, milosrdenství a soucitu. Člověk nachází štěstí tam, kde je Bohem osvobozen k rozdávání a přijímání lásky, kde rozvíjí svá obdarování ve službě svým bližním i ve svém vlastním zájmu, kde svoje požehnání přijímá jako výzvu, aby se stal požehnáním pro druhé.
V této perspektivě je možné částečně rehabilitovat také módní pojem seberealizace. Z příběhu Ježíše Krista jednoznačně vyplývá ujištění o tom, že Bůh si přeje, aby člověk žil dobrým životem v celostním (tj. nejen morálním) smyslu. Důsledkem Božího odpuštění hříšníkovi a daru Ducha svatého je obnova pravého lidství, která zahrnuje nejen vysvobození ze sebestřednosti a uschopnění k lásce, ale také znovunalezení a rozvinutí všeho, čím Bůh konkrétního člověka obdaroval a co v důsledku hříchu zůstalo podvyživeno, zdeformováno či rovnou umrtveno. Boží milost uvolňuje plný potenciál nezaměnitelné identity každého jednotlivce, který smí realizovat navzdory vší své křehkosti, omezenosti a náklonnosti ke zlému.255 Úsilí o štěstí je tak součástí odpovědnosti člověka za vlastní jedinečný život a jeho uskutečnění.256 K plnému sebeuskutečnění člověk sice dospěje až v Bohu samotném, ale již teď a tady může a má realizovat své jedinečné poslání. Ellen T. Charryová pro to používá pojem „flourishing“, který by se dal přeložit jako vzkvétání
254/ Dokonce i v podobenství o milosrdném Samařanovi (L 10,30–37), který je obecně pokládán za prototyp činné lásky a obětavosti, čteme, že Samařan nezůstal se zraněným člověkem po celou dobu jeho uzdravování. Poskytl mu první pomoc a zajistil mu následnou péči, avšak poté se již věnoval „svým“ záležitostem (obchodu? rodině?). Cílem podobenství není vyzdvihnout bezbřehé a totální nasazení pro druhé, ale vyzvat k tomu, aby se člověk v pravý čas dokázal k druhému přiblížit a pomoci.
255/ Podle M. L. Frettlöh: Theologie des Segens, s. 363, Bůh požehnáním otevírá lidem prostor pro uplatnění jejich stvořitelskosti a „katalyzuje uskutečnění talentů a potenciálů“, jimiž je vybavil.
256/ K. Demmer: Das vergeistigte Glück, s. 112.
či růst, přeneseně pak prosperita či zdar. Bylo by jistě absurdní tvrdit, že Bůh se raduje z našeho neštěstí a ponížení; naopak nachází zalíbení v našem rozkvětu a rozvoji.257 Ospravedlnění v Kristu vrací člověku vědomí vlastní nepodmíněné hodnoty a důstojnosti, a povzbuzuje ho tak ke svobodnému a pokornému úsilí o relativně zdařilý život. V neposlední řadě je odpovědnost vůči sobě samému spojená s rozvojem svých obdarování relevantní také eticky, protože právě jistá míra péče o sebe vůbec umožňuje pečovat o bližní (a pokud možno pro ně nebýt pouze břemenem).
Tři dimenze štěstí Dosavadní úvahy nás přivedly k rozlišení tří dimenzí štěstí. Při prožívání štěstí či životní spokojenosti tyto dimenze nijak ostře nerozlišujeme, protože zpravidla bývají přítomny současně v jediné zkušenosti, jakkoli některá z nich může převažovat. Jejich rozlišení je důležité z hlediska zdroje této šťastné zkušenosti. Tím je nakonec láska coby základ specificky lidské zkušenosti štěstí, překračující holé přežívání. Bez ní se jakékoli další zdroje štěstí ukazují jako nedostačující a spoléhání na ně jako marné. Láska je realizací věčného života v podmínkách pozemské existence, a proto zůstává i v eschatologickém dovršení a proniká celé obnovené stvoření. Protože však lásku zakoušíme jako trojí možný vztah, totiž k Bohu, k bližnímu a k sobě samému, má smysl rozlišovat také tři dimenze štěstí.
1) Primárně prožíváme štěstí jako nezasloužené obdarování, jehož původcem je Bůh sám jako dárce všeho dobrého v tomto světě, ale které nás zastihuje obvykle v podobě přízně a obdarování ze strany našich bližních. Tím jistě nejsou vyloučeny ojedinělé a mimořádné okamžiky, kdy se štěstí dostaví jakoby samo od sebe, jako z lidské strany nezapříčiněný a nečekaný prožitek absolutního smyslu. Tyto epizodické dotyky transcendence bychom ale neměli povyšovat na základ a zdroj veškerého štěstí člověka, protože tím bychom zbylou, tedy tu běžnou a neextatickou zkušenost naplňující naše životy degradovali a vzali jí její obšťastňující potenciál. Spíš se ukazuje, že štěstí se rodí nejčastěji uprostřed naší každodennosti – tam, kde se lidé vzájemně setkávají a jeden druhého obdarovávají.
Křesťanská víra učí vnímavosti pro dobro, které se v našem životě odehrává bez našeho aktivního přičinění a které vděčně přijímáme. Pěstuje senzitivitu pro šťastné okamžiky a probouzí schopnost je prožít jako Boží obdarování.
257/ Ellen T. Charry: God and the art of happiness, Theology Today 68 (2011), s. 240.
Vděčnost jistě nesmí být zaměňována za rezignované přijetí statu quo, které se už vzdalo vší naděje na změnu k lepšímu. Není to žádné vynucené smíření s tím, s čím se smířit nelze. Vděčnost nemá utlumit žízeň po spravedlnosti a hlad po spáse; Ježíš naopak tyto žíznící a hladovějící blahoslaví právě proto, že budou nasyceni. Věřící člověk se dokáže radovat třeba i z maličkostí, ale tato radost ho právě otevírá pro radost ještě větší a plnější, kterou od Boha právem očekává.
2) Oprávněný důraz na „primární pasivitu“ a obdarovanost života nemůže zastřít, že štěstí se rodí také tam, kde se člověk aktivně podílí na Božím díle ve světě, tedy když se nechá Boží láskou strhnout k jejímu kreativnímu rozmnožování ve světě. Tento prožitek může mít i člověk, který v Boha nevěří – také on přece zná štěstí plynoucí ze sebedarování, případně z aktivní účasti na něčem, co ho přesahuje a co mu zároveň dává smysl i existenciální ukotvení.258 Jednání pro dobro druhého samo o sobě (a nikoli kvůli očekávané odměně) působí potěšení, protože v něm člověk alespoň částečně, skrze konkrétní čin prožívá vlastní integritu, soulad mezi „je“ a „má být“. Základní lidskou potřebu být ve společnosti platný a přispívat k tomu, aby svět byl lepším místem k životu, nemusíme hned odsuzovat jako hříšnou touhu po sebepotvrzení a sebeospravedlnění, ale vnímat ji jako snahu zanechat v tomto světě pozitivní stopu a zasazovat se o trvalé hodnoty.
3) Třetí dimenze štěstí bere vážně, že Božím dílem ve světě jsem také já sám – ne méně, ale ani ne více než můj bližní. Ujištění, že jsem milované Boží dítě, má určovat také můj vztah k sobě samotnému. Proto je každý člověk odpovědný za svá vlastní jedinečná obdarování uprostřed konkrétních, taktéž neopakovatelných podmínek, do nichž byl Bohem postaven. Za své svěřené hřivny samozřejmě odpovídá Bohu, a proto je nemůže zneužít k egocentrickému sebeprosazování a ustaranému kroužení kolem svých potřeb. Naopak ve víře vždy znovu zjišťuje, že se o sebe nemusí strachovat, protože je jeho život založen a uchován v Božích rukou, které se o něj postarají mnohem spolehlivěji, než by to sám kdy dokázal. Toto ujištění dává věřícímu člověku svobodu od sebe sama a relativizuje úspěch i neúspěch jeho úsilí o vlastní štěstí. Nevyplývá však z toho, že veškeré úsilí člověka se má zaměřit výlučně na štěstí bližního, zatímco na jakoukoli snahu o vlastní štěstí je nutné zcela rezignovat. Boží péči o mě přece nemohu takříkajíc delegovat do rukou svých bližních, stejně jako moje štěstí nevzniká jen přičiněním ostatních. Boží láska
258/ „Sotva je ale něco blaženějšího než pocit, že můžeme něco znamenat pro druhé lidi.“ –D. Bonhoeffer: Na cestě, s. 266.