JarO s L aV str Nad
Poválečný či přesněji řečeno „poúnorový“ český literární exil se dlouhodobě potýká jednak se Skyllou zčásti nevyhnutelného zapomnění, neboť čas letí a tuzemské písemnictví jako celek prochází a již prošlo několikerou generační proměnou, jednak s neméně nepomyslnou Charybdou minimálního povědomí o našich autorech, kteří odešli do zahraničí právě po únoru 1948. Nepochybně se to týká i tvůrčího, zejména beletristického odkazu exilového prozaika a publicisty Jaroslava Strnada (1918–2000), který občas bývá v rozličných mediálních zdrojích téměř soustavně, ne-li tvrdošíjně zaměňován se stejnojmenným českým renomovaným indologem. Naštěstí k tomu nedochází v neúnosné míře v literárních slovnících, ovšemže především v polistopadových, po nich však málokterý zájemce sáhne jako po
prvním a zpravidla základním zdroji informací. Překvapivě málo jsou v této situaci z pohledu „první exilové vlny“ přínosné i v roce 2008 uzavřené akademické Dějiny české literatury 1945–1989: v souladu s nadčasovou úlohou literárního dějepisectví sice o knihách a autorech erudovaně v kostce informují, mnohem zdrženlivěji však někdy jejich díla interpretují a začleňují do estetického kontextu.
Proč však tentokrát nezačít od konce? Ve Strnadově případě nešlo o žádné předčasné úmrtí; když tento všestranně agilní literát skonal, měl za sebou nejen požehnaný věk, ale i nemálo dobrodružné, ne-li bouřlivé životní osudy. Po mnoha peripetiích posléze zakotvil ve švýcarských končinách a přinejmenším do srpna 1968 ztělesňoval fenomén, jejž bychom mohli pojmenovat „česká literatura ve Švýcarsku“. Především česká exilová literatura, díky Strnadovi rovněž česká poúnorová exilová literární kultura, literární periodika a podobně. Autorova životní dráha se v listopadu 2000 uzavřela v malé švýcarské vesničce Obstalden, v níž trávil poslední údobí svého žití. Byla to spíše víska než vesnička, za Strnadova pobytu čítala jen čtyři stovky obyvatel a jedenáct let po spisovatelově skonu z úřední moci ztratila svou dosavadní administrativní autonomii a byla i s několika sousedními obcemi sloučena do „vesničky mé střediskové“ s názvem Nord Glarus. Kdo ví, zda to Jaroslav Strnad pokládal za postačující životní satisfakci, nicméně na rozdíl od některých jiných poúnorových exulantů se po listopadu 1989 dočkal vydání (někdy reedic) svých „zahraničních“ knih v kdysi opuštěné domovině. Byť jistěže nikoli všech.
Vraťme se však na začátek. Strnad se narodil ve Vysokém Mýtě a pokud ve své exilové publicistické činnosti pravidelně používal pseudonymu Jaroslav Kujeba, bylo to motivováno tím, že se rodákům z tamních východočeských končin přezdívalo „kujebáci“. Od deseti let však vyrůstal v Praze, v níž po maturitě studoval práva na Univerzitě Karlově, jazyky v Ústavu moderních řečí a poté Státní knihovnickou školu. Kvůli kolportování odbojových letáků byl zkraje roku 1942 zatčen a až do jara 1945 vězněn v koncentračním táboře Dachau. Byl tedy téměř jediným z literátů exulantů (spolu s Ferdinandem Peroutkou), kdo měl za sebou životní kalvárii hrozící muklům čili „mužům
odsouzeným k likvidaci“. Je skoro neuvěřitelné, že jako vězeň napsal ve zmíněném lágru svou první větší básnickou skladbu Velký pátek, vydanou jistěže až po válce. Lágrové útrapy přežil, vrátil se do vlasti, dostudoval práva a stal se soudcovským čekatelem u Krajského soudu v Chebu. Zakrátko však Strnada zatkli pro účast v poúnorové ilegální skupině převaděčů přes hranice, načež strávil půl roku v kriminále, nakonec ho ale zprostili obžaloby. Netrvalo to pak dlouho a byl opět krátce internován, po propuštění ale v září 1950 zdárně uprchl do západních zón Německa.
Paradoxy dějin způsobily, že i v něm zpočátku skončil ve vězení, neboť americké úřady ho krátkodobě internovaly kvůli ilegálnímu přechodu hranic. To byl také symptomatický průvodní fenomén českého poúnorového exulantství! Byl umístěn do uprchlického tábora Valka u Norimberka (po letech ho vylíčil Zdeněk Pluhař v tendenčním románu Opustíš-li mne, ačkoli ve Valce nikdy nebyl), od roku 1951 se však mohl usadit ve Švýcarsku. Vystřídal v něm několikero zaměstnání (mj. jako správce dětské ozdravov-
