Hilo tu a tam ještě zahlédl šotariánsky psané cedule. Slova přejatá z šotariánštiny však nesly i novější cedule a většina Uwiwanů měla šotariánská nebo z šotariánštiny odvozená jména. Uwiwské ostrovy byly před válkou mnoha národů okupované Šotariánskou říší stejně jako Kekon. Na rozdíl od Kekonu se však na celém souostroví nenacházel jediný oblázek surového nefritu ani žádné klany Zelených kostí, které by proti cizincům vedly dlouhé povstání. Šotariáni rozdrtili uwiwskou opozici téměř okamžitě a poté vládli ostrovům železnou rukou sedmdesát let. Po porážce ve válce mnoha národů byl Šotar donucen navrátit Uwiwské ostrovy jejich lidu, ale nezávislost přinesla přinejlepším smíšené výsledky. A tak si zchudlá země získala světový věhlas pěstováním zemědělských plodin, překrásnými turistickými plážemi a pašováním nefritu.
„Kaul-žene,“ promluvil Lott během jízdy. „Co jsou zač ty lidi, co dělají pro Zapunya?“
„Jsou to barukani,“ odpověděl Hilo. „Šotariánský gangsteři.“
„Maj na sobě tolik kočičího nefritu, jako by přepadli obchod s převlekama na maškarní,“ ušklíbl se Tar.
„Moc se nenaparuj,“ řekl Hilo ostře. „Tam, kam jedeme, jich na každýho z nás bude několik. Myslíš, že když se oblíkají nevkusně, nejsou nebezpečný?“ Hilo byl z Tara stále rozčarovaný kvůli jeho nedávnému pochybení a tomu, že se mu zatím nepodařilo najít Lanova vraha a získat zpět rodinný nefrit. Pilířník se zachmuřil a zmlkl. Jeho aura se podrážděně naježila.
Kola vynesla do ovzduší oblak prachu a auta odbočila na štěrkovou cestu, která se chvíli táhla po vrcholu kopce a pak klesala do mělkého údolí. Kolona projela kolem rybníka obklopeného zahradou s listnatými stromy a kamennými uwiwskými modlami mezi záhony tropických květin. Na druhé straně rybníka už silnice končila a před ní stálo rozlehlé dvoupatrové plantážnické sídlo
ve starém šotariánském koloniálním stylu — velká hranatá okna, tašková střecha, široký balkon v průčelí, podpíraný kamennými sloupy, a přízemní křídla po obou stranách hlavní budovy. Auta pomalu dojela ke vchodu a zastavila.
Hilo si při příjezdu povšiml strážních věží, kde hlídkovali muži s puškami. V okolí domu napočítal vedle těch, kteří je doprovázeli z letiště, spoustu dalších stráží. Když vystupoval z auta, neunikly mu elektronické zámky na dveřích ani bezpečnostní kamery a nenápadná pohybová čidla v každém záhybu tradiční architektury. Zapunyova rezidence byla honosná pevnost. Barukanský šéf, který s nimi mluvil předtím, šel jako první a přidržel ostatním otevřené dveře. Hilo pokynul Vinovi, aby ho doprovázel při výstupu do schodů. „Kolik?“ zeptal se tiše.
„Dvaadvacet lidí v baráku a kolem, Hilo - žene,“ zašeptal Vin. „Čtrnáct má nefrit, ale… ani zdaleka ne tolik, kolik předvádějí.“
Hilo spokojeně přitakal, když mu Vin potvrdil jeho vlastní odhad. „Buď ve střehu,“ řekl a Vin přikývl. Prstův smysl pro Vnímání byl skutečně vynikající; většina drahokamů, které Zapunyovi ranaři tak nápadně nosili, byl nereaktivní, dekorativní nefrit — Kekonci mu říkali kočičí nefrit. Když se setkali s opáleným vůdcem gangu, Hilo si všiml, že pouze jeden z pěti zelených kamenů na jeho náhrdelníku je pravý nefrit. Nicméně obyčejným lidem, kteří nedokázali rozpoznat jemné odlišnosti nefritových aur — tedy drtivá většina Uwiwanů —, připadal tenhle barukan stejně strašlivý a nebezpečný jako nejlepší válečníci na Kekonu. V Nezdolných by se však nenašla jediná Pěst, která by nosila svůj nefrit tak nešikovně — volné řetízky a náramky by byly příliš nepraktické pro skutečný boj.
Hilo sice Tarovi vyčinil, že pozérství ze Zapunyových mužů nedělá neškodné hlupáky, ale přesto v něm vzbuzovali opovržení. V tradičním šotariánském významu se slovem barukan označovali
hosté i cizinci. Používalo se v souvislosti s nechtěnými, leč nevyhnutelnými návštěvami, například inspektorem z vedení společnosti nebo zarputilou tchyní. V posledních dvaceti letech se však toto slovo stalo synonymem pro kekošotariánské gangstery. Během okupace Kekonu cizí mocností byly statisíce Kekonců násilně přesídleny do Šotaru, přičemž někteří se do země přesunuli dobrovolně. Jejich potomci tvořili velmi marginalizovanou menšinu a mnozí se živili nelegálním překupnictvím nefritu a kriminální činností. Kekonci nazývají barukany dutými kostmi a dívají se na ně s opovržením a lítostí.
Zapunyovy duté kosti doprovodily Hila a jeho muže po širokém křivolakém schodišti přes prostorný salon s pianem a knihovnami za otevřené dvoukřídlé skleněné dveře na balkon s výhledem na soukromý rybník. Zapunyo seděl na terase pod žlutým slunečníkem u velikého litinového stolu a obědval. Po svém boku měl tři mladé muže. Ten napravo byl nejstarší, nejspíš kolem pětadvaceti. Další dva seděli nalevo; jeden vypadal na dvacet a nejmladšímu bylo přibližně šestnáct. Zcela jistě to byli Zapunyovi synové.
Šéf barukanů se zastavil před stolem. „Pasi,“ oslovil muže uctivým titulem, který platil jak pro Uwiwany, tak pro Šotariány. „Vaši hosté dorazili.“
„Mnohokrát děkuji, Ijilo.“ Pašerák zvedl hlavu, ale nevstal. „Kaul Hilošudon, Pilíř Nezdolných. Na naše osobní setkání se těším už velmi dlouho. Posaďte se, prosím. Dejte si něco k jídlu.“ Zapunyo mluvil kekonsky sice s přízvukem, ale zřetelně, rozvláčnějším tempem a měl lehce chraplavý hlas. Byl to menší tmavý muž s křivými předními zuby a celkově neduživým vzhledem, poukazujícím na špatnou výživu v dětství. Podle důvěryhodných zdrojů trpěl cukrovkou; jeho matka chorobou ve svých čtyřiceti letech onemocněla také a později na ni zemřela. Zapunyo měl na sobě volnou žlutou hedvábnou košili a kolem krku měl uvázaný bleděmodrý