V roce 2011 proběhla analýza údajů týkajících se britských státních zaměstnanců mezi lety 1997 a 2004. Z té vyplynulo, že práce delší než padesát pět hodin týdně u žen výrazně zvyšuje riziko deprese a úzkostné poruchy. Na muže taková pracovní doba žádný statisticky významný dopad neměla.33 U žen dokonce stačila i týdenní pracovní doba mezi jednačtyřiceti a pětapadesáti hodinami, aby se zvyšovala pravděpodobnost jejich psychických problémů. Ke stejným závěrům dospěla i kanadská studie z roku 1999 34 a analýza údajů z australského průzkumu dynamiky příjmů domácnosti a práce (Household Income Labour Dynamics of Australia Survey) 35 za období šesti let, provedená v roce 2017. Oba projekty zjistily, že ženám ke zhoršení duševního stavu stačí mnohem méně hodin strávených v zaměstnání než mužům.
Ale nejde jen o duševní zdraví. Studie ze Švédska potvrdily, že i krátké přesčasy zvyšují u žen riziko hospitalizace a zvyšují úmrtnost, zatímco muže před nimi dokonce chrání.36 Podobnou genderovou nerovnost odhalila i studie z USA z roku 2016 zaměřující se na dopad dlouhé pracovní doby v průběhu třiceti dvou let.37 Krátké přesčasy (čtyřicet jedna až padesát hodin týdně) byly u mužů „spojovány s nižším rizikem srdečních chorob, chronických plicních onemocnění a deprese“. U žen naproti tomu taková pracovní doba vedla k trvalému a „znepokojivému nárůstu“ život ohrožujících onemocnění včetně srdečních chorob a rakoviny. Riziko, že se tyto nemoci u žen rozvinou, začalo stoupat již tehdy, kdy pracovaly přes čtyřicet hodin týdně. V případech, kdy ženy za posledních třicet let pracovaly šedesát hodin týdně, bylo riziko, že se u nich rozvine jedna z těchto chorob, trojnásobné.
O co tu tedy jde? Dokazuje to snad, že jsou ženy skutečně slabším pohlavím?
Ne tak docela. Z australské studie vyplynulo, že ačkoli průměrný muž zvládá oproti ženám výrazně delší pracovní dobu, než začne pociťovat negativní dopad
na psychiku, v jedné zkoumané skupině zaměstnanců byl rozdíl mezi muži a ženami mnohem menší. Těmto zaměstnancům se říká „nezatížení“ a znamená to, že nemají žádné nebo téměř žádné pečovatelské povinnosti. Pro nezatížené zaměstnance i zaměstnankyně se hranice udržitelné pracovní doby mnohem více blížila čtyřiceti osmi hodinám doporučovaným Mezinárodní organizací práce. Jenže problém tkví v tom, že ženy nebývají nezatížené. Jen jejich práce není vidět.
Když Ryan Gosling na předávání cen Golden Globes v roce 2017 poděkoval své partnerce Evě Mendes za odváděnou neplacenou práci a uznal, že bez toho by na pódiu nestál a cenu nepřijímal, byl mezi muži vzácnou výjimkou.38 Mnohem častěji se můžeme setkat s až neuvěřitelně nevšímavým typem muže, o němž psala v roce 2018 sloupkařka deníku The Guardian Hadley Freeman: „Já mám taky děti a pracuju na plný úvazek,“ ohradil se popuzeně šéf mé přítelkyně, když ho požádala o volné pátky. „To ano, ale vaše žena v práci skončila, aby se mohla o děti starat,“ nedokázala ze sebe vypravit má přítelkyně.39
Tento muž zkrátka nevidí — nebo nechce vidět — všechnu tu neplacenou práci, kterou kolem něj někdo odvádí. Všechnu tu práci, která mu umožňuje mít děti a k tomu snadno pracovat v placeném zaměstnání. Nedochází mu, že pravý důvod, proč na rozdíl od své kolegyně nepotřebuje volné pátky, není ten, že by snad byl schopnější než ona, ale ten, že jeho kolegyně nemá doma manželku na plný úvazek. Většina šéfů v heterosexuálních vztazích samozřejmě nemá doma manželku na plný úvazek, protože si ženy nemohou dovolit z práce úplně odejít. Místo toho ženy vyvažují své pečovatelské povinnosti tím, že pracují na zkrácený úvazek. V Británii pracuje na částečný úvazek 42 % žen oproti 11 % mužů a celkově ženy tvoří 75 % pracujících na částečný úvazek.40 Ovšem hodinová mzda bývá u práce na částečný úvazek nižší než při práci na plný úvazek, částečně proto, že vrcholné pozice
se jen zřídka dělí mezi více zaměstnanců a zpravidla neumožňují pružnou pracovní dobu. Ženy se proto musejí spokojit s prací, na kterou by jim stačila i nižší kvalifikace, protože jim taková práce nabízí pružnost, kterou potřebují41 — ale bohužel už ne mzdu, kterou si zaslouží.42 V roce 2016 rozdíl mezi průměrnou hodinovou mzdou mužů a žen ve Skotsku dosahoval 15 %. Pod touto cifrou se však ukrývá značný nepoměr mezi prací na částečný a plný úvazek. 43 Při práci na plný úvazek je rozdíl v hodinové mzdě o něco nižší, dosahuje 11 %. Pokud však muž pracuje na plný úvazek a žena na částečný, vyšplhá se průměrný rozdíl v hodinové mzdě na 32 %. V roce 2017 vycházel medián hodinové mzdy při práci na plný úvazek v Británii na 14 liber na hodinu,44 zatímco pro zaměstnance na částečný úvazek to bylo jen 9,12 libry.45
Někteří lidé tvrdí, že se ženy hlásí na hůře placené pozice dobrovolně. Ale mně to moc dobrovolné nepřijde, když jim ve skutečnosti nic jiného nezbývá. Pokud tedy nechtějí nechat děti a domácnost bez dozoru. Ať už je to jakkoli, údaje ze sčítání lidu v USA nám ukazují,46 že jakmile ženy začnou ve velkém pracovat v nějakém oboru, ztratí tento obor „prestiž“ a mzdy se sníží.47 Vypadá to tedy, že si nedostatečně placená práce spíš vybírá ženy a ne naopak.
Kvůli této nedobrovolné volbě ženy chudnou. Z nedávné studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) vyplynulo, že genderový rozdíl v hodinové mzdě je výrazně vyšší v zemích, kde ženy tráví v porovnání s muži velkou část dne neplacenou prací.48 Ti, kdo v Británii vydělávají méně, než je minimální mzda, jsou z 61 % ženy49 a podle Institutu pro fiskální studia se nerovnost v odměňování ve dvanác
ti letech po narození dítěte ještě prohlubuje na 33 %, protože kariéry (ani mzdy) žen nikam dál nerostou. 50 V USA je rozdíl mezi výplatami matek a ženatých otců třikrát vyšší než mezi bezdětnými muži a bezdětnými ženami.51