Jelen se zastavil přímo před ním a pokojně k němu sklonil pora něnou hlavu. Opatrně a pomaličku Cedrik přiložil ruku na čelo zvířete. Bylo tvrdé, srst zcuchaná a zakrvácená. Zavřel oči.
Jeho nitrem se rozlila síla, prastará a mohutná. Proudilo jím teplo a neskutečná energie. Svým vnitřním okem z tekutého ryzího zlata se díval na jelena. Cítil, jak jeho tělem proudí síla z nitra země do zvířete. Prostoupilo ho pulzování, oslepila záře, zmocnil se ho příval energie. Polekal se a vykřikl. Pak vše skončilo stejně rychle, jako začalo.
Otevřel oči, ztěžka dýchal a brnělo ho celé tělo. Jelen trpělivě stál před ním, jeho hluboká rána však nejenže přestala krvácet, ale byla dokonce zacelená.
Čelo měl neporušené, nebyla na něm ani stopa po krvi či jizva.
Cedrik jelena uzdravil.
Zvíře se na svého zachránce ještě jednou podívalo, pak klidně otočilo hlavu a pokojným krokem se vracelo do běsnící bouře. Cedrik za sebou uslyšel praskot lámajících se větví.
Škubl sebou. „Elliote! Emily!“
Žena ho přerušila: „Teď je můžeš zachránit!“
„Jak?“ Zatočila se mu hlava.
„Promluv si se stromem! Stejně jako ty je i on součástí země a čeká, že mu pomůžeš. On hoří! Trpí! Vyprávěj mu tedy o dešti a chladném jaru, o svěžím povětří, o novém životě! Připomeň mu, jaké to je, když je plný mízy a vyhání nové výhonky. A popros ho, aby dal vyrůst novým větvím, které udrží tvoje kamarády!“
Cedrik se zhluboka nadechl.
Bylo to absolutně šílené!
Ale nic jiného mu nezbývalo. A u jelena to zafungovalo.
Sebral všechnu odvahu, zabořil ruku do země, zavřel oči a hle dal strom. Našel ho okamžitě. Zlatý, zářící, mohutný. Vyprávěl mu o prvních slunečních paprscích roku, o větru vlahých nocí
a připomínal mu čas jara a raného léta. A zatímco v duchu ke stromu promlouval, znovu pocítil ten mohutný příval nevyčer patelné síly. Nebyla to exploze jako u jelena, tato energie plynula rovnoměrně a mocně jako plynulý tok řeky. Mezi ním a stromem pulzoval svazek světla. Jako by byl se zemí a tímto stromem svá zán navždy. Viděl, jak z kmene vyrážejí nazlátlé výhonky, jak ros tou, zelenají se a sílí. Otevřel oči, a skutečně: na stromě vyrážely čerstvé zelené listy a mladé haluze něžně obklopily pahýly větví téměř shořelých, na kterých se jeho kamarádi s vypětím sil drželi kmene. Koruna stromu hustě vyplněná rašící zelení a bohatě kve toucí vytvořila pro Emily a Elliota bezpečnou oporu a úkryt.
Jásali. „Jak jsi to udělal, Cedriku?“
„Strom už nehoří!“ volal Elliot.
Cedrik chtěl vyskočit a běžet za kamarády, ale tajemná žena ho znovu zadržela. „Ještě nejsme hotovi! Pohleď!“ Ukázala na mýtinu.
Ovšem, saň! Ani jí ten obrat neunikl. Vztekle přešlapovala pod zcela proměněným stromem a pátrala po původci změny.
„Co mám dělat?“
„Ukaž stromu, kdo ho spálil. On ještě stále cítí palčivou bolest ohně. Znovu jej požádej o pomoc. Popros ho, aby zastavil draka, jenž způsobil muka jemu i tvým přátelům.“
Cedrik znovu a tentokrát bez zaváhání sáhl do země a sou středil se na strom, který už nehořel, naopak byl zelený a živoucí. Stejně jako předtím se mu před jeho vnitřním okem objevil zlatý svět. Promluvil k dubu… a vzápětí ze země vystřelily nesčetné kořeny a jako pružná chapadla obrovské masožravé rostliny ovi nuly draka. Přírodní nezdolnou silou mu sevřely tlapy, spou taly ocas a obtočily jeho svíjející se tělo. Bájná saň řvala a vzpí nala se. Snažila se kořeny překousat, prokousat se jimi, ale jakmile se jí zdařilo uvolnit jeden kořen, byla sevřena jinde. Země se pod náporem boje obou živlů otřásala. Do vzduchu vylétávaly úlomky
dřeva a kamení, když se drakovi podařilo vytrhnout nějaký kořen ze země, ale stejně neměl šanci. Netrvalo dlouho a strom rozzuře nou šelmu pevně uzavřel do klece z hustého pletiva kořenů. Strom draka porazil.
„Zafungovalo to, zafungovalo! Strom drží draka,“ jásal Cedrik. „Můžete slézt dolů!“ Šťastně vyskočil. „Pomohla mi s tím! Viděli jste tu ženu, co mi pomohla…“ Otočil se, ale jeho pomocnice byla pryč.
Tam, co prve ta záhadná žena stála, nyní rozkvétaly drobné namodralé kvítky.
Bouře ustala a les se navrátil. Jenom ona zmizela. Cedrika bodlo u srdce. Pocítil stesk.
Oba sourozenci spěšně slezli ze stromu, obešli soptícího draka v uctivé vzdálenosti a upachtění přiběhli k němu.
„Cedriku, to bylo úžasné,“ zahalekala Emily.
„Začaroval jsi strom? Jak jsi to udělal?“ divil se Elliot s tváří zčernalou od sazí a byl úplně vedle.
Cedrik otáčel hlavou a pátravě se rozhlížel do všech stran. „Neviděli jste ji? Neviděli jste tu ženu?“
Emily ho pevně uchopila za ruku. „Jakou ženu?“ zeptala se. Elliot ho popadl za druhé rameno. „Tak už nám konečně pro zraď, jak jsi s ním zatočil!“
Cedrik se sotva odvážil pohlédnout kamarádům do očí. „Mluvil jsem s tím stromem!“
„Cože?“ zeptala se Emily nechápavě.
Elliot se na chvíli odmlčel, pak ho nadšeně poplácal po rameni a houkl: „Páni, ty mluvíš se zemí, s rostlinami! Takže takhle ty umíš čarovat!“
Emily se rozzářily oči. „Ale to je fantastické, Cedriku!“
A Elliot ho okamžitě znovu plácl do ramene, a to tak silně, že se Cedrik rozkašlal. „Máš velkou moc, chlape! Ty jsi… ty jsi…“ Ohr‑ nul rty. „No sakra, co ty vlastně jsi?“ zeptal se.