Nejvýznamnějším tradičním zdrojem tržního selhání je nedokonalá konkurence. Jde především o situaci, kdy velké podniky uplatňují na trhu určitou dominantní sílu či přímo monopolní postavení (jakkoliv by skutečný monopol měl být v tradičním pojetí ze zákona, jde tedy o monopolní koncesi) při určování cen výrobků či služeb. Proti tomu je postaveno antitrustové (antimonopolní) zákonodárství, daňová politika, politika (pravidla) tvorby cen, cenová regulace, poslední možností je převedení monopolu (oligopolu) do státního vlastnictví.
5.3 C enová regulace při selhání trhu
Mezi nejvíce využívané metody reakce na tržní selhání vlivem nedokonalé konkurence v posledních letech patří cenová regulace.
V případě regulace ceny monopolisty shromažďují regulační orgány údaje o explicitních nákladech monopolisty a poté povolí monopolistovi stanovit ceny, které pokrývají tyto náklady, plus přirážku, aby byla zajištěna normální návratnost investic podniku. Regulace cen má řadu úskalí. Například je zde otázka, které z výdajů podniku lze zahrnout do nákladů hrazených samotnou základní cenou (Frank, 2015).
Hepburn (2006) mezi možné regulační nástroje v případě obecného případu selhání trhu řadí regulaci ceny, regulaci množství či hybridní nástroje:
• Regulace ceny (cenové nástroje) má za cíl nastavit takový cenový režim, který bude zajišťovat efektivní rozdělení užitku mezi podniky a spotřebitele. Nejčastější formou je stanovení maximální ceny pro konkrétní komoditu či produkt. Další z používaných variant je definování maximální prodejní marže, a tím omezení zisku z tržního selhání. Příkladem takové regulace jsou poplatky za distribuci elektřiny či poplatky za systémové služby kryjící náklady na přenosovou síť (Egorov, 2017).
• Regulace množství znamená množstevní omezení. Jednou z variant je stanovení (kvantitativní omezení) například množství určitých chemických látek v potravinách i u dalších výrobků (hygienické či technologické normy).
• Hybridní regulace je konkrétní situaci přizpůsobená kombinace cenových a kvantitativních nástrojů. Například jde o systém obchodování s cenovým stropem nebo cenovým minimem.
5.4 C enové stropy
Dalším nástrojem jsou cenové stropy (Price Caps). Ve vyspělých tržních ekonomikách Velké Británie a USA byl tento nástroj rozpracovaný v osmdesátých letech 20. století a od té doby se uplatňuje po celém světě především v odvětvích jako energie, voda či telekomunikace (Cowan 2002). S ohledem na externí mimoekonomické šoky se cenové stropy v posledních letech využívají i u dalších komodit. Účinnost cenových stropů v dlouhodobém horizontu je v kontextu globalizace problematická.
Existuje více typů cenových stropů:
• Tvrdý cenový strop znamená, že cena výrobku nebo služby nesmí překročit určitou hranici.
• Měkký cenový strop je situace, kdy se cena může zvýšit, ale pouze do určité výše. Za touto hranicí podléhá další zvyšování ceny regulační kontrole (Perkis a kol. 2016).
• Minimální cenový strop označuje situaci, kdy cena výrobku nebo služby musí být na této minimální výši či vyšší. Jde tedy o regulaci namířenou například proti dumpingovým cenám.
5.5 Dopady zavedení cenových stropů
Zavedení cenového stropu vyžaduje pečlivé zvážení, aby se předešlo nezamýšleným důsledkům.
Dalším problémem je otázka odpovědnosti státu, neboť při zavedení cenových stropů může dojít k situaci, kdy rozdíl mezi cenovým stropem a nákupní či výrobní cenou je stát nucen doplatit z veřejných rozpočtů.
Variantní verzí stropu je daňový nástroj windfall tax. Tento koncept byl v minulosti použit například v USA či ve Velké Británii. Účelem zavedení tohoto zdanění mimořádného zisku je sdílení zátěže externího šoku a zachování sociálního smíru ve společnosti. Jde v principu o redistribuci, neboť výnos daně se obvykle využije k posílení financování sociálních programů. V roce 2022 (v době energetické krize) Evropská komise doporučila členským zemím Evropské unie zavést dočasné mimořádné zdanění zisků, přičemž šlo o zdanění energetických společností (MFČR 2022).
5.6 Východiska k regulaci produkce, distribuce a cen energetických komodit
Energetika (zejména výroba a distribuce elektřiny) je doménou především velkých subjektů s významnou ekonomickou i společenskou sílou. Zároveň platí, že zásadní problémy v energetické oblasti České republiky a Evropské unie spočívají v nedostatku zdrojů zájmových komodit, a tudíž i v následné závislosti na dovozech. Rovněž je jisté, že při zostřující se soutěži o energetické zdroje v globální dimenzi budou náklady na zajištění patřičného standardu energetické bezpečnosti narůstat. Když se navíc energetická problematika v rámci národních ekonomik unijních států značně prolíná s ekologickou problematikou, jsou úspory energetických zdrojů jedním z prostředků k posílení energetické bezpečnosti.
V české ekonomice se energetický sektor řadí historicky mezi její významné strategické oblasti. Po mnoho desetiletí strukturálně převládaly velké vertikálně integrované společnosti pod státní kontrolou. S nástupem éry deregulací v průběhu transformace ekonomického systému proběhlo i v energetickém odvětví rozdělení těchto mohutných společností a zavádění konkurenčního prostředí do oblastí výroby i obchodu. Tento proces doprovázela diskuse o přirozených monopolech v síťových odvětvích, kde podle některých názorů monopol představuje situaci tržního selhání, neboť jediný producent může pokrýt nabídku celého trhu s nižšími náklady, než by to dokázalo více producentů (Mankiw 2000). V evropských zemích byly před liberalizačními kroky energetické společnosti buď vlastněné státem, nebo pod jeho regulací, kdy stát určoval i cenové tarify. Naproti tomu ve Spojených státech amerických fungovaly zejména od šedesátých let 20. století investory vlastněné energetické společnosti, jejichž význam začal zastiňovat původní municipální či státní energetické společnosti. Způsob regulace těchto odvětví byl obvykle založen na regulaci výnosovosti.
Již v roce 1990 byla v rámci koordinace hospodářských pravidel a politik v budovaném evropském prostoru vydána Směrnice Evropské Rady č. 90/547 týkající se přenosu elektřiny a minimálních standardů organizace mezinárodních výměn. Souběžně byla ve stejném roce vydána Směrnice Evropské rady č. 90/377 upravující postupy pro transparentní stanovování cen elektřiny pro konečné průmyslové odběratele. Tyto direktivy znamenaly proces postupného sjednocení pravidel a prostřednictvím tlaku na ceny energií měly zvýšit konkurenceschopnost evropského průmyslu. Rozhodnutí o liberalizaci trhu s elektřinou padlo v roce 1996 a bylo kodifikováno Směrnicí 1996/92/EC.