petenci. Obdobně jako obava z neúspěchu v Atkinsonově pojetí (in Heckahusen, 2008) je i pasivní strach Schmaltem (2005) popisován jako inhibující proměnná. Aktivní forma strachu na druhé straně bývá spojována s vyšším emocionálním prožíváním výkonových situací a anticipací hrozícího nebezpečí. Je chápána jako facilitující proměnná, která je aktivována jedincovou zdatností zvládat výzvy tak, aby nedošlo k selhání. Tito lidé se vyhýbají hrozícímu neúspěchu vynaložením větší snahy (sledujme podobnost s přibližovacími strategiemi v cestě za plněním cílů). Ze Schmaltových výzkumů a tezí vyplývá, že pasivní strach oslabuje výkon a potěšení z plnění úkolu i naději na úspěch (pozitivní výkonová motivace) a aktivní strach má na výkon pozitivní dopad, protože aktivuje snahu jedince překonávat překážky.
Tato shrnutí se nám mohou zdát příliš zjednodušující a možná i nepřesná, takže aktivní a pasivní formu strachu se pokusíme analyzovat hlouběji a z různých perspektiv.
Do diskuse můžeme zahrnout i Grayovu teorii RST. Gray (1987; Gray & McNaughton, 2000) rozlišuje mezi třemi motivačními systémy: behaviorálním aktivačním systémem (BAS), systémem útěk–boj–zmrazení (FFFS) a behaviorálním inhibičním systémem (BIS). BAS, který je spojován s mezolimbickým dopaminovým (DA) systémem, reaguje na nepodmíněné a podmíněné podněty odměny, nepodmíněné a podmíněné beztrestné (bezpečnostní) podněty a nové podněty, které mohou být odměňující. Zapojuje se do stavů přístupové motivace, ale také do aktivního vyhýbání se (např. když jedinec musí generovat určité chování, aby dosáhl bezpečného místa v prostředí). FFFS je aktivován nepodmíněnými a podmíněnými podněty bez odměny (frustrace), nepodmíněnými a podmíněnými podněty trestu a novými podněty, které mohou být nebezpečné. FFFS zprostředkovává chování, které odstraňuje averzivní stimulaci, jako je panický útěk (uniknutí predátorovi nebo škodlivé situaci), zmrazení (simulace, že je organismus mrtvý, nebo odpoutání pozornosti od sebe) nebo obranný útok (jako poslední možnost, pokud již byl organismus napaden nepřítelem nebo predátorem).
Grayova teorie (1987) tedy rozlišuje nejen mezi přístupem a vyhýbáním se, ale navíc mezi aktivním a pasivním vyhýbáním se a obranným únikem. Dále aplikuje tyto motivační stavy na různé systémy. Přiblížení a aktivní vyhýbání se (jako přístup k bezpečnosti) jsou zprostředkovány aktivací BAS, únik aktivací FFFS a pasivní vyhýbání (a obecněji řešení konfliktu přiblížení–vyhýbání se) aktivací BIS. BIS systém tedy řeší konflikt mezi BAS (pro aktivní přiblížení se) a FFFS (utéct). Podle Graye a McNaughtona (2000) se FFFS při řešení konfliktů vždy projeví nárůstem intenzity negativních reakcí (tj. celkovým zvýšením vnímané intenzity ohrožení). Na podkladě těchto reakcí je možné vysvětlit jev, kdy osoba
má tendenci zbavit se úzkosti přes nějakou formu únikového chování. Systém BIS tedy funguje jako jakýsi katalyzátor v rozhodování, rozhoduje, jakým způsobem zareaguje jedinec na konfliktní situaci. Jako takový je BIS systémem pro detekci, monitorování a řešení konfliktů, který funguje jako komparátor vstupů pro určení způsobů reakce (McNaughton & Gray, 2000; McNaughton & Corr, 2004; Bunford et al., 2017). BIS inhibuje okamžité reakce a tím dává prostor pro aktivaci kognitivních procesů podporující možnost vyřešení konfliktu (McNaughton & Corr, 2004). Funkcí BIS je proto provádět hodnocení v situacích, které zahrnují konflikty vzniklé např. z protichůdnosti motivů a potřeb (McNaughton & Gray, 2000; McNaughton & Corr, 2004; Bunford et al., 2017). BIS není spojen pouze s úzkostí a stresem, ale koreluje pozitivně s neuroticismem nebo tzv. nega tivní afektivitou (Martel, 2016), tedy stabilní tendencí prožívat negativní emoce (Hamilton et al., 2017).
5�3 Copingové strategie strachu
Způsoby a typy reakce na situace spojené se strachem jsou nazývány copingové nebo obranné reakce. Popis jejich projevů a analýza vzniku je uvedena v následujícím textu.
Obranné strategie jsou do značné míry vyvolány dvěma aspekty. Za prvé ve společnosti, kde jsou akademické úspěchy považovány za klíčové ukazatele schopností a osobní hodnoty, je akademické selhání chápáno jako stigma. Za druhé ve školách jsou schopnosti jedince testovány průběžně celou školní kariéru. V takových kontextech existují dva klíčové způsoby, jak se vyhnout tomu, aby byl jedinec pokládán za neschopného či selhávajícího. Jedním z nich je faktické vyhnutí se neúspěchu opuštěním ohrožující situace, což není vždy možné, protože školní docházka je v prvních letech povinná, tudíž není možné ohrožujícím situacím zcela uniknout. Jediným dostupným způsobem, jak se vyhnout negativním důsledkům selhání, je, že si žák nebo student začne vytvářet takové obranné strategie, které mu umožní tvořit si sice obecně falešná, ale pro něho přijatelná vysvětlení, která ospravedlňují nebo omlouvají špatné akademické výkony (potenciální nebo skutečné) (Covington, 1998). Tyto v podstatě výmluvy umožňují jednotlivcům pojmenovávat faktory akademického neúspěchu tak, aby je co nejvíce ochránily před zraňujícími sebehodnoceními např. tím, že si vytváří odpovídající kauzální atribuce, např. přisuzují neúspěch nedostatečným schopnostem, nebo využívají vyhýbací strategie chování. Zajímavým příkladem obranné strategie je rušivé
chování. Takové chování pomáhá dítěti rozmazat vztah mezi neúspěchem a nedostatkem schopností, protože předpokládá, že rušivé chování zakrývající strach ze selhání se spíše zamění za nepozornost během vyučování, než aby bylo spojeno s nedostatečnou schopností. Následné hodnocení chování tedy vede k odchýlení pozornosti od špatných studijních výsledků (Khoo & Oakes, 2003). Ačkoli tato obranná strategie sice může fungovat z krátkodobého hlediska, z dlouhodobé perspektivy lze očekávat, že zvýší pravděpodobnost neúspěchu (Jackson, 2006).
Další výzkumy vývoje copingových strategií se soustředily na způsoby zvládání negativních a stresujících událostí (např. hádka s nejlepším přítelem). Zjištění naznačují, že v dětství a rané adolescenci existuje řada sekundárních kontrolních strategií (viz Heckhausen & Schulz, 1995), které dokazují, že zkušenosti a naučené strategie chování v dětském věku se přenášejí do dospělosti ve formě tzv. sekundárních kontrolních strategií. Důkazy z několika studií ukazují, že děti v raném školním věku preferují primární kontrolní strategie a uvádějí velmi málo intrapsychických (sekundárních) kontrolních strategií, když jsou vystaveny nadměrnému stresu. Jednou z nejoblíbenějších kontrolních strategií v tomto věku je úplný únik z nepříjemné situace (Altshuler & Ruble, 1989). Jak děti rostou, stále častěji používají techniky sublimace (např. přemýšlím o něčem zábavném, Wertlieb et al., 1987), aby se vyrovnaly s nepříjemnými situacemi (např. návštěva lékaře). Výzkumy copingových strategií zejména v oblasti obav ze selhání či odmítnutí jsou v jistých ohledech stále na začátku, zejména v analýzách interindividuálních a kulturních rozdílů (přece jen projevy emocí jsou do značné míry ovlivněny kulturními zvyklostmi dané země, národa či etnika; podrobněji např. Vágnerová, 2007; Stuchlíková, 2010). Takže v obecné rovině je tedy možné, že pokud má jedinec tendenci připisovat nepříjemné události vnějším příčinám, může to do značné míry záviset na kulturním kontextu a na modelu poskytnutém rodiči (viz Heckhausen, 2008; Bowlby, 2013; Stuchlíková, 2010). Tyto preference mohou mít v důsledcích vážné dopady na chování a následně i na rozvoj obavy ze selhání. Například atribuování vnějším příčinám sice může chránit sebeúctu, ale v dlouhodobém horizontu vede nakonec k naučené bezmoci, tudíž sociální srovnání může lidem sice umožnit zůstat aktivní, ale neposkytuje jim inspirativní vzory pro seberozvoj a udržuje je v pasivních copingových strategiích.
Obavy žáků a studentů mohou tedy v dlouhodobém měřítku způsobovat, že začnou reagovat způsoby (použijí takové obranné strategie), které paradoxně zvyšují šance, že se obavy promění v realitu. To shrnují McGregor a Elliot (2005) konstatováním, že se jednotlivci s vysokým strachem snaží vyhnout neúspěchu i v situacích potenciálně spojených s úspěchem. Tito jedinci se velmi často snaží vybrat ty situace nebo úkoly, ve kterých dosáhli úspěchu v minulosti, a díky tomu