návštěvy. Všechny mé síly se soustředily na přítomnost a neustálé napětí z pozorování, čekání a naslouchání bylo nadmíru výmluvné.
Shorthouse stále vyprávěl o svých dobrodružstvích.
Něco opatrně a tiše se přesunulo do masy sena naproti. Tam jsem to na chvíli ztratil, ale vzápětí jsem to znovu zachytil výš. Držel se jako velký netopýr na boku stodoly. Něco se za ním táhlo, nedokázal jsem rozeznat co. Plazilo se to po dřevěné stěně a začalo se to pohybovat podél jednoho z trámů. Když jsem to pozoroval, zmocnila se mě otupělá hrůza. To, co se za tím táhlo, bylo zřejmě lano.
V tu chvíli se znovu ozval šepot, ale jediná slova, která jsem zachytil, se zdála být bez významu; bylo to skoro jako jiný jazyk. Hlasy se ozývaly nade mnou, pod střechou. Najednou jsem zahlédl známky aktivního pohybu, který se odehrával hned za místem, kde ta věc ležela na trámu. Tam nahoře s ní bylo ještě něco jiného! Pak následovalo lapání po dechu, podobné zrychlenému dýchání, které doprovází námahu, a v příští chvíli se černá hmota propadla vzduchem a visela na konci lana.
Okamžitě se mi to všechno vybavilo. Vyskočil jsem na nohy a bezhlavě se řítil po podlaze stodoly. Nevím, jak jsem se v té tmě dokázal pohybovat tak rychle, ale už v běhu mi blesklo hlavou, že se k noži nedostanu včas, abych tu věc odřízl, nebo že zjistím, že mi ho někdo vzal.
Nějak – bohyně snů ví jak – jsem vylezl nahoru za balíky sena a vyhoupl se podél trámu. Visel jsem samozřejmě za ruce a nůž už jsem měl mezi zuby, i když jsem si nepamatoval, jak se tam dostal. Byl otevřený. Masa, visící jako bok slaniny, byla jen pár stop přede mnou a já jasně viděl tmavou linii provazu, který ji připevňoval k
trámu. Tehdy jsem si poprvé všiml, že se houpe a otáčí ve vzduchu, a když jsem se k ní přiblížil, zdálo se, že se pohybuje podél trámu, takže mezi námi byla stále stejná vzdálenost. Jediné, co jsem mohl udělat – protože na váhání nebyl čas, bylo skočit na něj vzduchem a seknout po provaze.
Popadl jsem nůž pravou rukou, nohama jsem udělal velký švih tělem a skočil na něj vzduchem dopředu. Hrůza! Byl ke mně blíž, než jsem tušil, a já se do něj naplno vrhl a ruka s nožem minula provaz a hluboko se zařízla do nějaké měkké a poddajné hmoty. Ale jak jsem se kolem ní propadl, ta věc se stihla otočit o polovinu své šířky, takže se otočila a stála čelem ke mně – a jak jsem se kolem ní řítil vzduchem, přísahal bych, že měla rysy Shorthouse.
Šok z toho náhle ukončil odpornou noční můru a já se podruhé probudil na měkkém lůžku ze sena a zjistil, že se do něj vkrádá šedivé svítání a že je mi nesmírná zima. Nakonec se mi přece jen nepodařilo udržet se vzhůru a můj spánek, protože se rozednívalo, musel trvat nejméně hodinu. Celou hodinu jsem byl mimo!
Od Shorthouse, k němuž se samozřejmě obracely mé první myšlenky, se neozval ani hlásek; nejspíš už dávno ustal proud jeho slov a i on podlehl přesvědčování svůdného boha Snů. Otočil jsem se, abych ho probudil a získal útěchu ze společnosti za hrůzu svého snu, když jsem ke svému naprostému zděšení uviděl, že místo, kde byl, je prázdné. Už vedle mě nebyl.
Předtím to byl nemalý šok, když jsem zjistil, že spojenec, v němž spočívala veškerá má víra a závislost, se skutečně bojí, ale je zcela nemožné popsat pocity, které jsem zažil, když jsem si uvědomil, že úplně zmizel a že jsem ve stodole sám. Minutu nebo dvě mi hlava třeštila a cítil jsem se obětí bezmocné hrůzy. I ten sen
mi stále připadal napůl skutečný, tak živý byl! Byl jsem úplně vyděšený – střídavě mi bylo horko a zima, svíral jsem v hrstech seno u boku a chvílemi jsem vůbec nevěděl, co mám dělat.
Tentokrát jsem se alespoň neomylně probudil a s velkým úsilím jsem se sebral a postavil se čelem k významu zmizení svého společníka. To se mi podařilo natolik, že jsem se rozhodl stodolu důkladně prohledat, uvnitř i zvenčí. Byl to strašný úkol a já jsem si vůbec nebyl jistý, jestli ho dokážu dotáhnout do konce, ale dobře jsem věděl, že pokud něco okamžitě neudělám, tak se prostě zhroutím.
Když jsem se však pokusil pohnout, zjistil jsem, že zima, strach a já nevím co ještě za neřády se spojily, aby to bylo téměř nemožné. Najednou jsem si uvědomil, že na inspekční cestu, během níž by byla moje záda vystavena útoku, nelze pomýšlet. Moje vůle na to nestačila. Z temných koutů se na mě mohlo kdykoli cokoli vrhnout a sílící světlo stačilo k tomu, aby odhalilo každý můj pohyb každému, kdo by mě mohl pozorovat. Neboť i tehdy, když jsem byl ještě napůl omámený a otupělý, jsem dobře věděl, že mě někdo neustále sleduje s největší pozorností. Nejenže jsem se probudil, ale byl jsem probuzen.
Rozhodl jsem se zkusit jiný plán; zavolal jsem na něj. Můj hlas měl tenký slabý zvuk, vzdálený a zcela neskutečný, a nikdo mi na něj neodpověděl. Ale slyšte! V mé blízkosti se ozvalo něco, co mohlo být velmi slabým hlasem!
Zavolal jsem znovu, tentokrát zřetelněji: “Shorthousi, kde jsi, slyšíš mě?” zavolal jsem znovu, tentokrát zřetelněji.
Jistě se ozval nějaký zvuk, ale nebyl to hlas. Něco se hýbalo. Byl to někdo, kdo se šourá, a zdálo se, že je to před stodolou. Bál jsem se