„Na sebelítost už jetrochu pozdě...No nic... Pojedu domů si odpočinout...Užjetohonaměmoc!“Promnulsirukousvůjunavený obličej, vzal znočního stolu nedojedené burrito, půllitrovou plastovouláhevslimonádouavstalzvězeňsképostele.
„Jenběž,synku...Dneskajsiproměudělaldost.“
„Teď zavři oči a prospi se... Zítra se pokusíme promluvit se soudcemokauci...Dobrou.“
Políbilsvéhootcenatvářapřešelkmřížovýmdveřím,kdeuž čekaluniformovanýstrážníkapřesbzučákmujeotevřel.
Kdyžpakjehosynvyšelvenzvězeňskécely,Enriqueulehlnazáda apokusilseusnout.
Kapitola 33: Ranní příchod – Omluvná kytice
HnedbrzyránopřivezlMiguelsvéhokamarádapřímopředdům.
„Tak jsme tu!“ řekl Miguel srozjařeným úsměvem, vležérně rozepnuté kostkované košili, vkovbojském slaměném klobouku a levourukufrajerskyopíralovolant.
„Dík...Tenvčerejšeksemimoclíbil!Pomohlomitospoustuvěcí siuvědomit!“proneslRodrigosuvázanoumikinoupřesramenaa vrucedrželpřekrásnýpugétrůžovýchrůží.
Miguelhopřátelskypláclpřesstehnoanavnadilhoslovy:„Tak upalujzasvouholkou!“
„Jo...Takzatím,kámo,“řeklRodrigo,ťuklisipěstmiavylezlven zjehovozu.
KdyžpakMiguelodfrčel,Rodrigoodhodlaněvstoupildodomu. ***
Kdyžpakpřišelkedveřímložnice,schovalsizazádypugétrůží, vzalzakulatoumosaznouklikuaopatrnějiotočil.Přivstupudovnitř hoalečekalapěkněledovásprcha.
„Kdejsitakdlouhobyl,co?“Leoniekněmunaštvaněpřikročilaa vrazila mutakovoutuvýchovnoufacku, žemladík po ní na pár sekundoněměl.
„Nedokážešsipředstavit,jakmibylo,kdyžjsimineodpovídalna SMSky?!Skorocelounocjsemkvůlitoběprobrečela...Takřeknešmi, kdejsibylcelounoc?“
„AždoránajsempřespaluMiguela...Dívaljsemsesnímajeho otčímemnafotbalovýmistrákextraligy...Paknástopřestalobavita vytuhlijsmeunějnarozloženémgauči...Stačítitohlevysvětlení?“
„Možná?“trochuvyměkla.
„Notak,Leonie,přestaňtrucovat...Byljsemprostězoufalý...Ale přestunoc,apřestouraženéego...Jsemsinaštěstíuvědomil,žejsi mělavevšempravdu...Zjistiljsemtotiž,žebychmělbrátvětšíohledy nasvojezdraví,atakynatebe!Takužsenaněmnezlob,“volnou rukoujipohladilpotváři.
„Acotamschovášzatěmizády?“zeptalasezvědavěLeonie.
„Tojeprotebe,lásko!“Azpozazadvytáhlomluvnoukyticirůžía předaljíjedoruky.
Leoniesisnímjentaknaokozačalahrát.
„Myslíš si, že to omluvná kytice spraví? Pořád jsem na tebe naštvaná!“
„Tyjsisemnoujentakhraješ,viď?“
„Jo,hraju...Alebylatovelkáprča,jakjsemtěpřelstila!Skočiljsi minašpek!“usmálasenanějmazaně.„Děkujuzakytku,jemoc pěkná...Dámjipakdovázy!“položilakyticinakomodu.Takytichci něcoříct,Rodrigo.JájsemtoMilánototižodřekla!“
„Aproč?“ divil se. Vždyť ses na to tolik těšila? Umíš spoustu jazyků...Jsichytrá,hezkáholka!“Opětjirukoupohladilpotváři.