považme, jaká je to výsada, že v takové modlitbě můžeme následovat Ježíšův příklad. My smíme opakovat jeho slova, on ale žádný příklad k následování neměl. Ano, Ježíš je Kristus – ale jediný Kristus, kterého známe, je člověk jménem Ježíš. Ježíš není jakási „kristovská postava“, pokud tím myslíme pouhý příklad univerzálního principu sebeobětování pro druhé. Ježíš není „kristovská postava“, pokud tím myslíme, že jeho smrt je univerzálním příkladem, jak lze umírat: s jistotou, že se ve smrti nemáme čeho bát. Nikoli, toto je skutečná a konkrétní smrt Ježíše, Spasitele všech, Toho, který byl, který je a který přichází – a který se podrobuje smrti z naší ruky: „Po těch slovech vydechl naposled“ (Lukáš 23:46). Mrtev. Ježíš je mrtev.
V Janově evangeliu 1:18 čteme, že bez Syna nikdo nemůže vidět Otce. Von Balthasar nám proto připomíná, že „když je Syn, Otcovo Slovo, mrtev, nikdo nemůže Boha vidět, slyšet ani k němu přicházet. A právě to se v onen den stalo: Syn je mrtev a nikdo nemůže přistoupit k Otci.“ Právě této hrůze – Otcovu mlčení – šel Ježíš vstříc, právě proto ze sebe vydal výkřik opuštěnosti. Svěřil se do Otcových rukou, aby za nás dokázal podstoupit temnou noc smrti.
Ježíš se vydává Otci a stává se za nás vším, co je odloučeno od Boha. Ježíš trpí, když se z něj pro naši spásu stává onen „nikdo“. Toto je peklo, které by bez Krista nemohlo existovat. Ale ani toto Kristem vytvořené peklo – tato opuštěnost Bohem – nemůže přemoci Boží lásku k nám.
Ježíš je mrtev, opravdu mrtev. Je před ním Bílá sobota, sestup do pekel. Míří za všemi, kdo jsou odloučeni – sami od sebe, od sebe navzájem i od Boha –, aby přemohl mlčení jejich životů. On je to Slovo, které jediné dokáže umožnit komunikaci mezi těmi, kdo mluví, ale neslyší. Tohoto úkolu se může zhostit jedině Boží Syn. Jen on se může plně podvolit smrti, a přitom onu zkázu, které říkáme smrt, přemoci. Boží Syn přišel, aby na sebe vzal naši přirozenost a umožnil tak, aby evangelium bylo zvěstováno „i těm, kdo jsou už mrtví – ačkoli byli jako lidé v těle odsouzeni, v Duchu jsou živí u Boha“ (1. Petr 4:6). Právě díky tomuto velkolepému dílu, které Boží Syn Ježíš vykonal, nám může říci: „Neboj se. Já jsem Ten první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, jsem živý na věky věků. Já mám klíče smrti i záhrobí“ (Zjevení 1:17–18).
Díky tomuto velkolepému dílu jsme byli pokřtěni do jeho života a do jeho smrti. Svým sebevydáním, svým odevzdáním ducha do Otcových rukou, nás Ježíš zve a zmocňuje k tomu, abychom se i my dokázali vzdát sebe samých, a byli tak „s ním ztotožněni ve smrti“ (Římanům 6:5). Křest nás uvádí do Ježíšovy smrti i do jeho života. Stáváme se součástí Božího velkolepého eschatologického dramatu – kosmického dramatu, v němž se samo slunce zatmělo a po celé zemi nastala tma. I chrámová opona se roztrhla vpůli. To proto, že Ježíš Kristus v těle podstoupil smrt, ale v Duchu dostal život. Tehdy přišel kázat duchům v žaláři –těm, kteří kdysi za Noemových dnů nechtěli uposlechnout, zatímco Bůh trpělivě čekal, než se postaví archa, v níž se skrze vodu zachránilo jen několik (totiž osm) duší. Naplněním tohoto předobrazu je křest, který nám teď přináší záchranu – nejde o omytí tělesné špíny, ale o závazek dobrého svědomí před Bohem – skrze vzkříšení Ježíše Krista, který odešel do nebe a je