něj, nebo dokonce s někým jiným nedovedla vůbec představit. Kromě toho jí celý život dělalo potíže dělat závažná rozhodnutí a měla ve zvyku je odkládat tak dlouho, až už jich nebylo zapotřebí. Sice stále častěji přicházely chvíle, kdy se v ní zvedala nechuť k Leovi, protože si náhle v souvislosti s nějakou drobnou příhodou, jíž se stala svědkem, uvědomila jeho hulvátství a pomyslela si, že už s ním dál nemůže být, avšak vždycky si nakonec řekla, že na takové rozhodnutí je ještě dost času. Pro Elu se tedy její vztah k Leovi stále více stával zdrojem smutku, zato její rodiče byli z jejího přítele od počátku nadšení a jejich nadšení s léty rostlo. Když po nějaké době po seznámení s Elou začal v některých dnech přespávat v jejím pokoji, její matka si vždy ráno přivstala, aby dětem, jak je oslovovala, připravila pořádnou snídani; pak mlčky seděla u stolu naproti nim, dívala se na tváře dětí přes misky, talíře, sklenice a hrnečky a připadalo jí, že s vůní smažených vajíček, pomerančového džusu a kávy vdechuje jako slastnou ingredienci příslib šťastné budoucnosti. Leovi rodiče se k Ele sice chovali přívětivě, ale Ele se zdálo, že si myslí, že jejich syn má na víc.
Leo se k Ele často choval protektorsky a Elu to zpočátku těšilo (potřebovala v životě oporu a dlouho ji omylem zaměňovala s Leovým nadutým vyjadřováním převahy), ale s tím, jak její láska pomalu chátrala a měnila se ve zvyk se všemi vadami i výhodami, jaké jsou zvyku vlastní, jí takové projevy začaly být nepříjemné. Ale pořád ještě měla ráda soboty a neděle, kdy
jezdili vlakem na výlety a cestou rozmlouvali o literatuře, a často si svou neschopnost rozhodnout se změnit život obhajovala radostí, kterou přinášely sobotní a nedělní cesty. Na výletech se ostych, který Ela cítila na seminářích, ztrácel. Leo měl ve zvyku mluvit o myšlenkách, které se mu snažila vylíčit, blahosklonně, občas je pochválil, ale častěji je trochu neurčitě kritizoval. Ela si nicméně po čase všimla, že se její myšlenky z výletů, včetně těch, o kterých se vyjadřoval s despektem, objevují v Leových školních pracích. V prvních letech jejich vztahu jí lichotilo, že se jim od hvězdy školy dostává takového uznání, a pak už to byla věc, o které nepřemýšlela.
Ela najde v redakci nakladatelství tlustou obálku
Ela počítala s tím, že se její zaměstnání bude nějak týkat vydávání knih (na kariéru na univerzitě si netroufala myslet), a protože chtěla blíže poznat svou budoucí práci, přivydělávala si v posledním ročníku v jednom menším nakladatelství jako externí redaktorka. Redaktoři pracovali většinou doma, a tak když se jednou na cestě ze školy zastavila v redakci, nedivila se, že v jejích dvou místnostech vidí jen prázdné židle, stoly pokryté knihami a psací stroje, jejichž kulaté lesklé klávesy ve spořádaných řadách čekaly na prsty redaktorů. (Nemůžeme Mikeovi zazlívat, že se domníval, že za sto let se stále budou používat psací stroje, a dokonce že jejich klávesy budou mít jako underwoody a remingtony jeho doby pořád tvar kulatých
terčíků potažených lesklou glazurou. Uvidíme ještě, že v jiných případech byly Mikeovy vize budoucnosti přesnější.) Na svém stole v koutě místnosti Ela nenašla žádný vzkaz, a tak se ani neposadila, otevřela jen vestoje tlustě naditou obálku, kterou našla v poštovní schránce. Když povytáhla její obsah, zjistila, že jde o dlouhou báseň, ručně napsanou na volných papírech, kterých bylo odhadem kolem padesáti. Podivila se, protože už dlouho do redakce nepřišel žádný text psaný rukou, a tenhle se ještě k tomu vyznačoval podivuhodně pravidelným a krásným psacím písmem. Protože pročítání básnických rukopisů patřilo k náplni její práce, nevložila dopis do přihrádky redakční pošty, ale zastrčila povytažené dílo zpátky do obálky a obálku uložila do tašky. Doma se na rukopis rozpomněla, když už ležela v posteli a chystala se zhasnout lampičku na nočním stolku. Rodiče už spali a sama byla dost ospalá, ale chtěla si před usnutím přečíst alespoň pár prvních veršů krasopisného díla, a tak vyběhla v pyžamu do tmavé předsíně, kde odpoledne nechala tašku, a s tlustou obálkou opět zalezla pod peřinu.
Když si odpoledne v redakci prohlížela rukopis, jeho krásné písmo ji tak zaujalo, že vůbec nevnímala obsah básně, nepředpokládala však nějaké překvapení. Byla si téměř jista, co na ni čeká: vzhledem ke krasopisu počítala s tím, že půjde o staromilské básnění s poctivou, ale nepříliš obratnou snahou o rýmování, utápějící se v gramatických rýmech a škobrtající