kračovat ve svých formálních výbojích. Po této stránce nenastaly zvláštní změny. Postavení prózy bylo poněkud jiné. Tematicky byli spisovatelé nuceni se omezit na takzvaná témata neutrální – tj. milostná a historická. Tím byla přerušena tradice nové české prózy, která se rozbíhala k velkým tématům sociálním jak u Vančury ( Rodina Horvatova ), tak i u Majerové ( Siréna ) nebo Olbrachta ( Nikola Šuhaj , Golet v údolí ). Úkolem prozaika je zmocňovat se skutečnosti a přehodnotit ji v umělecké dílo. Nyní byl nucen vytrhávat část skutečnosti, pracovat s izolovaným materiálem bez vzájemných vztahů a souvislostí. Stopy tohoto nuceného tematického omezení, zejména na román milostný, vidíme i v literatuře, která vychází dnes, ať jde o knihy napsané za protektorátu, nebo knihy napsané po revoluci. Je tedy třeba překonat toto dědictví a obohatit literaturu opět o to, oč byla ochuzena za okupace.
Po stránce formální musilo vésti postavení české prózy rovněž k poklesu. Není možno si představit literaturu určitého národa jako izolovaný jev. Působí tu a křižují se různé vlivy. Česká literatura za okupace žila jednak z vlivů předválečných, jednak ze staré tradice, vzdala se však nových formálních výbojů, které zatím dozrály ve světě, od něhož jsme byli odloučeni. Dostává se nám např. do rukou po letech odloučení Hemingway nebo Caldwell, podivujeme se jejich formálním hodnotám a odborné „řemeslné“ práci, nesmíme však zapomínat, že např. Hemingway je žákem (a velmi oddaným) Jamese Joyce, že ve svém díle převedl jeho naturalism vnitřní introspekce k obohacení nového realismu. Totéž platí pro většinu spisovatelů, kteří mohli tvořit ve světě literární svobody. – U nás bylo formální obohacení zastaveno politickým tlakem za „protektorátu“.
Překonat toto dědictví, obohatit literaturu musí být naším předním úkolem. Máme náskok před jinými literaturami západoevropskými – sociální tendenci, která se vine jako červená nit celou českou literaturou, neboť česká literatura nezná literatury výlučné, aristokratické, není českého spisovatele, jak svého času zdůraznil Šalda, který by neměl kladný poměr k lidu. Co chybí, je obsahové bohatství a nové formální prostředky, což je vlastně totéž, protože není možno oddělit formu od obsahu nebo naopak. S „protektorátním“ dědictvím bychom se nikam nedostali.
Kulturní politika 23. 8. 1946 kN iha
Slyšíme denně z úst nakladatelů a knihkupců, že zájem o knihu upadá. Příčin je několik, především však drahota knih. Za nynějších poměrů však není možno cenu knihy snížit. Ostatně knihy v cizině, vycházející větším nákladem, jsou stejně drahé. Uváděl-li jistý časopis, že např. Hemingwayův román v originálu je levnější asi 0 polovinu než český překlad, není to ještě protidůkaz. Běží o levné kontinentální vydání, které vyšlo dlouho po vydání hlavním, které je snad dražší než vydání české. V angloamerických zemích rozhodují náklady, které si nemůžeme dovolit. Budeme musit snížit náklady, říkal mi jeden z nakladatelů, a pak bude kniha ještě dražší a nebude se vůbec prodávat.
Na druhé straně slyšíme bědování na nedostatek knih v pohraničí. Člen studentské brigády na Mostecku si mi stěžoval, že v táboře nebyly vůbec knihy, kromě několika brožur, mostecká hlavní knihovna nemů-
že půjčovat knihy, protože jich má tak malý počet, že se bojí, aby nebyly zničeny přílišným půjčováním, ve většině obcí a měst nebyly knihovny doplňovány. Tady by byla cesta, jak odpomoci krizi knihy. Máme zákon o obecních knihovnách ještě z první republiky, ale ani tento zákon, plný mezer, není splňován. Není žádným lékem, podnikají-li se sbírky knih pro obce bez knihoven. Sotva dostanou knihovny z těchto sbírek knihy hodnotné.
Je nutno si konečně uvědomit, že na knihovnách se nesmí šetřit. Mostecko je příkladem, co znamenaly hodnotné knihovny pro celý kraj a uvědomění dělnictva. Knihovny jsou stejně nutné jako elektrické světlo nebo vodovod.
Kulturní politika 30. 8. 1946
bL u DN é cesty
„evropského D ucha“
V bývalém sídle Společnosti národů, v městě tak blahobytném, kde jsou krámy nabity až k prasknutí, na břehu překrásného jezera, se konal od 2. do 14. září zvláštní sjezd, na kterém měly být projednány otázky duchovních základů nové Evropy, oné Evropy, která se zrodila z let války a okupace. Sjezd měl heslo „duch Evropy“. Byli pozváni řečníci slavných jmen, z Francie Julien Benda, Jean Guéhenno, Georges Bernanos, ze Švýcarska J.-R. de Salis a Denis de Rougemont, z Anglie básník Stephen Spender, z Itálie profesor literární historie Francesco Flora, z Německa profesor filosofie Jaspers a jako jediný marxista, profesor budapešťské univerzity, dlouholetý exulant, literární historik a estetik Jiří Lukács.
Zabralo by mnoho místa, kdybych se měl pokusit