Blanka Tvrdíková uvedla, že se vrátila z práce kolem čtvrt na šest ráno. Když vstoupila do bytu, vyšel ze záchodu Tvrdík. Divila se, co manžel v bytě dělá. Odpověděl, že ji přišel navštívit a přesvědčit se, jestli ho má pořád ráda. Ona odsekla, že ho v bytě nechce, že tam nemá co dělat. Přitom si odložila a chtěla jít do pokoje, kde spala matka s dětmi. Ale bylo zamčeno. Volala matku, ale nikdo jí neodpovídal. Znovu s manželem diskutovali. Tvrdík prohlásil, že ji má rád, že to spolu mohou ještě zkusit…
„Nadávala jsem mu, říkala jsem mu, aby šel do hajzlu, že jsme spolu skoncovali, že mne zklamal. Že kdyby nepil, tak jsme mohli spolu spokojeně žít. Když jsem s ním mluvila, tak se manžel choval úplně normálně… Pak začala dcerka křičet, abych jí dala napít. Manžel začal odemykat dveře, to mě udivilo, předtím mi tvrdil, že zamkla zevnitř moje matka…
Vběhla jsem do pokoje, děti seděly na posteli, kluk měl na sobě pyžamo celé od krve. Volal na mě, že ho táta něčím tloukl a píchal, že předstíral, že umřel, že na něm potom babička ležela a byla tak těžká, že s ní nemohl pohnout. Holka měla monokl pod okem… Povídala jsem Honzo, cos to udělal! V tu chvíli se po mně ohnal paličkou na maso, já jsem nastavila ruku, takže místo do hlavy mě uhodil do ruky.
Manžel mi začal říkat, abych nebláznila, že babičce není pomoci, abych nekřičela, jinak že mě zastřelí. Já jsem se snažila mu říkat, aby odešel, že nikomu nic neřeknu, on pak odešel… Než děti odvedla sousedka, řekly mi, že tatínek zabil babičku, bylo to pro mě hrozné.
Syn měl pořezanou ruku, byl pobodaný na břiše, měl oteklé rty, vlastně měl oteklý obličej celý, měl bodné rány na více místech, stále omdléval. Pořád opakoval: Markétko, schovej se, dělej, že si mrtvá, nebo nás táta dobije! Holka měla nateklý nos, strašnou bouli na čele a bodnou ránu v břiše… Ještě dodávám, že manžel mně vzal 280 korun, které jsem měla uložené v krabičce od doutníků.“
Zpráva ošetřujícího lékaře z Thomayerovy nemocnice ohledně zranění dětí zněla takto:
„Chlapec Jan – dg. řezné a bodné rány na různých částech těla, celkem devět, z nichž jedna proniká do dutiny břišní a částečně proniká levým lalokem jaterním. Pohmožděniny a oděrky – hluboké –na krku po škrcení, šokový stav, přetětí šlach třetího prstu levé ruky. Utrpěná zranění mohla způsobit smrt.
Dívka Markéta – dg. pohmožděniny na čele a na nose, pohmožděniny na různých částech těla, bodná rána v horní části břicha, nepronikající do dutiny břišní. Utrpěná zranění nemohla způsobit smrt.“
Vyzbrojen těmito vědomostmi inicioval vyšetřovatel Markovič výslech obou dětí.
„Došlo k tomu v bytě Tvrdíkových, za účasti matky dětí a psycholožky. Pamatuju se, že se jmenovala Pěkná – a svému jménu dělala vskutku čest!“ směje se vyšetřovatel Markovič, ale při další vzpomínce hned zvážní.
„K rozhovoru s Honzíkem a Markétkou mám dodnes v sobě až neuvěřitelně osobní vzpomínku. Vždyť moje dcera byla jen o trošičku starší než Markétka! Začal jsem s Honzíkovým výslechem. Řekl mi, že se tu noc probudil, že byla tma a skoro nic neviděl. Uvědomil si, že ho tatínek něčím bodá, do nohou, do břicha, do celého těla… Pak začal tatínek ubližovat Markétce. Tiše na ni zavolal, aby dělala, že je mrtvá, aby neumřela… Dodal, že sám taky dělal, že umřel!
Už jsem měl s vyšetřováním vražd nějaké zkušenosti, na ledacos jsem se stal dávno otrlý, ale tyhle chlapcovy věty mě dostaly do kolen!“ říká s povzdechem Markovič. „A je obdivuhodné, že čtyřletá holčička na tuhle radu správně reagovala. Že opravdu začala předvádět mrtvou, až svého tátu zmátla a on skončil s vražedným útokem!“
Zbýval ještě výslech malé Markétky. Vyšetřovatel se ji předtím snažil několikrát oslovit, však také během Janovy výpovědi pobíhala
Markovič: Lovec přízraků
kolem. Ale marně, holčička mu neodpověděla. Od paní Tvrdíkové se Markovič dozvěděl, že od noci, kdy ji táta pobodal, Markéta na žádného muže nepromluvila.
„Tak jsem na to musel s trochou taktiky. Pořád jsem ještě mluvil s Honzíkem, zato holčičku jsem záměrně od sebe odháněl. Šlo mi o to, abych ji svým nezájmem trochu provokoval, aby začala dětsky žárlit na tolik pozornosti, věnované jejímu bratrovi. Markétka se ke mně začala přibližovat čím dál víc, chvílema už na mě dorážela, stála o to, abych si jí taky všiml…
Přesně v tu chvíli jsem se jí zeptal na tátu. Odpověděla mi po svém, ale právě v tom byla strašná síla, děsivý, ochromující kontrast!
Rozumíte? Dětský hlásek, dětské výrazy, ale proti tomu shluk neuvěřitelných slov!
Pamatuju se na to tak živě, jako by to bylo ještě včera…“
Markétka měla na sobě šatičky s krátkou sukýnkou.
Tu si teď odhrnula a ukázala pánovi holé bříško:
„Podívej, co mi táta udělal!“
Markovič uviděl sotva zhojenou jizvu po bodné ráně…
„Tatínek mě píchnul do bříška,“ pokračovala holčička žalobným hláskem. „Byla tma a Honza říkal, abych dělala, že jsem umřela, abych neumřela. Tak jako babička.“
„A ty víš,“ vyšetřovatel jako by nemohl poznat svůj hlas, „ty víš, co se tu noc stalo babičce?“
„Nevím. Babička už je v hrobečku.“
Přímá otázka. Přímá odpověď.
Jediný chlap v místnosti náhle pocítil, jak se mu hrnou slzy do očí. Bylo jich tolik, že měl problém naťukat výpověď do psacího stroje.
„Možná se mýlím, ale osobně jsem přesvědčen, že právě tyto dvě dětské výpovědi rozhodly, že Tvrdík dostane trest smrti,“ dodává Markovič a nápadně rychle listuje spisem.