Kávovar – měděný a luxusní – stál na vlastním pultu vedle polic a nenápadného výklenku s pokladnou. Za nimi vedly lítací dveře do kuchyně.
Všechno si ukládala do paměti: vybavení – moderní, atmosféra – příjemná.
Měla sto chutí si stoupnout za bar a prohlédnout si vybavení a výčep – na obou stranách baru se nacházelo šest výčepních kohoutů. Přistoupila k němu – jen aby se mrkla –, když vtom prošel lítačkami muž nesoucí vaničku.
Byl vysoký, samá noha, samá ruka, a krátké vlasy měl spletené do úhledných dredů. Na sobě měl bílou košili, černou vestu a černé kalhoty. Na mosazné jmenovce na vestě stálo NICK.
„Dobré ráno,“ usmál se. „Après otevírá až v půl dvanácté, ale ve vstupní hale podávají kávu, čaj a horkou čokoládu. Rád vám něco objednám.“
„Ne, děkuju. Mám se tu sejít se slečnou Jamesonovou. Nell Jamesonovou. Dorazila jsem moc brzo.“
„Morgan Albrightová? Přišla jste na pohovor!“ Usmál se od ucha k uchu, postavil vaničku na bar a napřáhl k ní pravici. „Nick Tennant. Jsem denní vedoucí. Rád vás poznávám.“
„Nápodobně. Je to moc hezký bar.“
„To bych řekl.“ Když se rozhlížel kolem sebe, v jeho pohledu se zračila hrdost. „Samozřejmě nejsem objektivní. V Après pracuju už deset let. A čtyři roky předtím jsem do resortu chodil na brigády v létě a o prázdninách.“
„Deset let.“
„Jo.“ Jeho hluboké, hnědé oči se zkoumavě zastavily na její tváři. „Hned vám odpovím na otázku, kterou se ze zdvořilosti zdráháte položit. Odmítl jsem ji, tu manažerskou pozici. Rád si odpracuju svých osm hodin a jdu domů na večeři. Právě se nám narodilo miminko.“
„Blahopřeju! Ukažte.“
Zakřenil se, vytáhl telefon a zobrazil spořič obrazovky –novorozeně s otcovýma jímavýma očima a šešulkou kudrnatých vlasů. Podle růžové mašle a nařasených růžových šatiček se Morgan dovtípila, že je to holčička.
„Vypadá jako její táta. Jak se jmenuje?“
„Shila. Pusu má po mámě, ale jinak je celá já. Máte děti?“
„Ne.“
„Změní celý váš život.“
Naposledy se usmál na holčičku na obrazovce a telefon schoval.
„Přemýšlel jsem, že bych tu pozici přijal a pracoval po večerech. Nebo bych zaskočil, kdyby se něco semlelo. Přemýšlel jsem o všem tom plánování a papírování. Peníze bych měl lepší, jenomže… Ne. Vyhovuje mi chodit od půl jedenácté do půl sedmé. Ráno přijdu, zkontroluju zásoby, sudy, připravím ozdoby. No, vy víte, jak to chodí.“
„To jo.“
„Otevřu, stoupnu si za bar, odvedu svoji práci a po šichtě vyrazím domů. Většinou se ke svým holkám vracím ve tři čtvrtě na sedm. Já jsem spokojený.“
„Je to na vás vidět.“
„Posaďte se k baru. Přinesu vám limonádu.“
„Dám si ji ráda. A mohla bych… Hrozně ráda bych se mrkla za bar.“
„Jen pojďte.“ Nechal ji obejít bar a vytáhl sklenici.
Bar byl čistý, lesklý a uspořádaný – jak by správný bar měl být. Morgan pohledem přejela výrobník ledu, regál s láhvemi alkoholu, vyleštěný dřez, chladicí box, šejkry, vývrtky, nože, míchátka na koktejly, utěrky, koktejlové ubrousky – všechno dokonale čisté stejně jako láhve a sklenice na policích.
„Co na to říkáte?“
„Říkám, že lidé, kteří tu pracují, očividně vědí, co dělají.“
Zakřenil se na ni a položil pití na bar. „Můžu napsat do Nelliny kanceláře, že jste dorazila.“
„To nemusíte. Alespoň mám čas si to tu prohlédnout a psychicky se připravit.“ Obešla bar a posadila se na stoličku. „Nejsem zvyklá sedět na téhle straně.“
„Jak dlouho pracujete za barem?“
„Bezmála sedm let. Začala jsem poslední rok vysoké a věděla jsem, že tam patřím. Nemusím se ptát, jestli se vám
tu líbí. Nevypadáte jako člověk, který by tu vydržel deset let –plus čtyři roky v létě a o prázdninách –, kdybyste tu práci nenáviděl.“
„Je to skvělé místo. Seznámil jsem se tu se svou ženou. Corrine vyřizuje rezervace. No, teď je na mateřské, ale až bude Shile šest měsíců, chce se vrátit alespoň na částečný úvazek. Našel jsem si tu přátele a chovají se k nám férově. Hal? Vedoucí pokojové služby v apartmánech? Je tu sedmadvacet let. A to není rekord.“
„Není?“
„Vedoucí úklidu, paní Finská – nikdo ji tu neoslovuje křestním jménem, dokonce ani Jamesonovi – šla do důchodu po šestatřiceti letech.“
„Zaměstnanci jsou resortu věrní.“
„Zaslouženě. Jamesonovi jsou dobří lidé.“
„Díky, Nicku.“
Morgan se otočila k Nell Jamesonové, kterou ihned poznala podle fotografií na webových stránkách.
Svou přítomností dokázala naplnit celou místnost. Ve stylových kozačkách měřila asi sto šedesát centimetrů a v rezavě červených šatech ke kolenům se jí rýsovala postava vypracovaná v posilovně. Své krásné hnědé vlasy se zvýrazněnými pramínky měla stočené do ležérního drdolu.
A přestože jí to na fotkách slušelo, Morgan musela uznat, že naživo vypadá ještě líp. Možná za to mohla její energie nebo hloubka jejích jímavých očí.
Sebevědomě kráčela k Morgan. „Nell Jamesonová.“
„Morgan Albrightová.“
Potřásly si pravicí a navzájem se změřily pohledem.
„Jdu pozdě?“
„Já přišla brzo.“ Buď sama sebou, připomněla si Morgan. „Chtěla jsem si před pohovorem prohlédnout bar.“
„A váš názor?“
„Samotný bar?“ Morgan přejela rukou po vrchní desce. „Chci ho domů.“
„Nedivím se. Dědeček ho nechal dovézt z Dublinu.“