15. KAPITOLA
Paříž, květen 1921
Když Lizzie odbočila do Rue du Cardinal Lemoine, vyřítil se proti ní toulavý pes a začal dotěrně čenichat kolem okraje její sukně. Nemohla se ho zbavit a když tulák konečně odběhl, uslyšela krátce nato výkřik. Nějaká žena chtěla přejít ulici a nerozhlédla se, takže vozka, který právě projížděl kolem s nákladem piva, tak tak stihl trhnout opratěmi a vyhnout se jí. Na jeho nadávky odpovídala žena vehementním máváním kyticí, kterou držela v ruce, jako by mu vyhrožovala výpraskem květinami.
Lizzie kráčela dál a vtom jí něco zaskřípalo pod nohama. Šlapala po střepech z rozbitého okna.
Nespletla si adresu? Tato čtvrť se zdála být všechno jen ne místo, kde by člověk hledal spisovatele, jakým byl James Joyce. Domy sice vypadaly solidně postavené, ulice však pokračovala k Place de Contrescarpe, kde byla spousta hospod a špatně vedených restaurací a kde se potloukali alkoholici a bezdomovci, často ztroskotanci z války. Již v tuto denní dobu bylo prostředí skličující, ale v noci by se sem vůbec neodvážila. Z Rue Mouffetard se šířil zápach exkrementů, shnilých ryb a jiných nechutností z částečně ještě po povrchu vedoucí kanalizace. Možná právě odsud čerpá pan Joyce svou inspiraci pro „autentické“ scény, před
Tabea Koenigová
100 kterými ji varovala Adrienne. Jinak si to Lizzie nedokázala vůbec vysvětlit.
Už už se chtěla pod nějakou záminkou otočit, když se jen o několik kroků před ní objevil kontrast, který by se dal přirovnat ke slunečním paprskům po vydatném lijáku: ulici zaplnili prodavači zeleniny a ryb, prodejkyně květin a bylinek a muži pletoucí košíky. Podomní obchodníci za sebou táhli káry a vychvalovali své zboží. Děti si hrály se skleněnkami a klacky, skákaly přes provaz nebo malovaly na zemi skákacího panáka. Jeden mladík procházel ulicí s vybavením na čištění bot a sliboval, že za pár drobných se budou zákazníkovy boty zářivě blýskat. Ženy s proutěnými košíky se shlukovaly pod podloubím a klevetily, nějaký starší muž hrál na flašinet – zkrátka před očima se jí rozprostírala nádherná činorodost.
Najednou se přestala bát. Pochopila, že pravděpodobně neexistuje autentičtější, hlučnější, špinavější a živější Paříž. Tyto ulice patřily k nejstarším v metropoli, mnohé základy pocházely z doby vzniku města a byly dílem holých rukou. Zdivo, které zůstalo, vzdorovalo zubu času. Kde jinde by se mohl usadit spisovatel, který psal o opravdovém, nepřikrášleném životě, než tady?
Úzké schodiště, na němž to v každém poschodí bylo cítit jiným intenzivním pachem, ji dovedlo k bytu. Chvilku trvalo, než jí otevřela žena s tmavými, neposlušnými vlasy. Výrazný obličej s hustým obočím, vystrčenou bradou a ješitně vykrojenými rty nedovolil Lizzie žádnou mýlku:
„Vy musíte být Nora Joycová.“
„Těší mě, a vy jste pravděpodobně Jamesova nová výpomoc s přepisováním. To jste se ale k něčemu upsala, to vám povídám.“ Její smích zněl nečekaně jízlivě.
„Četla jste ten rukopis?“ zeptala se Lizzie a zároveň se kousla do jazyka. Jak nadbytečná otázka v zoufalém pokusu o začátek konverzace.
„Ani jednu stránku,“ odpověděla Nora nevrle. „Knihy mě nezajímají. Muž s pořádným povoláním by mi byl milejší.“ Obrátila oči v sloup a nechala Lizzie vejít.