„Tak cos mu napsal?“
„Že rádi půjdeme a přidal jsem ještě veselýho smajlíka.“
„Jak půjdeme?“ třeští oči Alice. „Snad půjdu, ne?“
„Já myslel, že mě vezmeš s sebou?“
„Tos uhodl.“
„Jo, aha,“ Mareček se spiklenecky usmívá. „To jako že půjdete na rande, že jo?“
Pro změnu se červená Ali a Mareček zase něco píše.
„Co děláš?“
„Jen se ptám, kdy na to rande chce jít.“
„RANDE?“ chytá se za vlasy Alice. „Ty jsi vážně napsal rande?“
„Tak prý ve tři na náměstí. OK?“
„OK,“ vypadne z Alice a klátí se k zemi vysílením.
„Nemáš zač,“ řekne Mareček a marně čeká na slova vděku. Ali je duchem nepřítomna. Hledí před sebe s otevřenou namalovanou pusou. Vypadá jako klaun, který se něčemu diví. Nemůže tomu uvěřit. Bude mít rande s Patrikem! Chce vstát, ale nohy má jako z gumy. Celý svět se s ní houpe. Marek ji chvíli pozoruje, ale pak jeho pozornost upoutá Fífa, který za nimi přišel z pokojíčku.
98
→ 29 ←
„Nerad ruším vaši oduševnělou konverzaci o randění, ale měli bychom tady chlapce připravit na tu naši dnešní výpravu.“
„Fůfo, na, čiči, pojď sem,“ volá Mareček na Fífu.
„Ještě jednou mi řekne Fůfo a vyškrábu mu svoje jméno na ten jeho roztomilý kukuč.“
„Jmenuje se Fífa,“ upozorní Marečka Ali. „Měl by sis to zapamatovat, než přijdeš k úrazu!“
„K jakýmu úrazu?“ ptá se Mareček a dál Fífu hladí.
„Ten kocour nemá rád, když mu říkáš Fůfo.“
„Jak to víš? Vždyť mi stejně nerozumí.“
„Ale rozumí.“
„Je to jen zvíře, že jo, Fůfo? Au,“ Mareček rychle odtáhne od Fífy ruku, „ta kočka mě kousla.“
„Varovala jsem tě,“ krčí rameny Ali a obrací se na kocoura: „Jak toho kluka přimějeme, aby mu to konečně došlo?“
„To mluvíš na tu kočku?“ směje se Mareček. „Jasně, ta kočka mluví, já zapomněl, to už říkala tvoje máma. Dobrej fór, ale možná tak pro tříletého prcka. Mohli jste si na mě připravit něco inteligentnějšího.“
Fífa přivírá oči a zavrní na Alici: „Na to nemáme čas, Ali, prostě mu vyklop, jak to je. Mladej to určitě pobere, koukej, jak se mile usmívá. Když nevystrašíš démony ty svojí rtěnkou a smajlíkem, tenhle střízlík je těma veverčíma tesákama zažene rozhodně.“
„Tak dobře,“ Ali se nadechne, obrátí se na Marečka a spustí: „Podívej, Fífa není obyčejná kočka, je to převozník časem. Já slýchám volat o pomoc holku, kterou unesli
99
démoni času, a dnes v noci se vydáme do jiné dimenze a zkusíme ji zachránit.“
Mareček na ni chvíli civí s vykulenýma očima a pak radostně zatleská.
„No super, hra na záchranáře v jiné dimenzi. To žeru!
A to budeme jen tak hrát, nebo si vyrobíme nějaké kostýmy? Nebo máš stolní hru – něco jako Hra o trůny? Počítačová hra to asi není, co? Předpokládám, že počítač doma nemáte. Můžu si vybrat, jaká postava budu? Třeba budu Jan Lucemburský,“ Mareček vztyčí ke stropu neviditelný meč a zvolá. „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“
Ali trpělivě čeká, až se Marek vypovídá, a pak řekne:
„Fífo, ukaž mu reflektory.“
Marečka oslepí dva světelné kužely, pak zavrávorá a spadne na zadek.
„Co to je?“ ptá se ustrašeně a rukama si kryje oči.
„Říkala jsem ti, že to není obyčejná kočka. Fífo, to stačí.“
Světlo zhasne. Mareček se opatrně blíží ke kočce. Zírá jí do očí a snaží se k nim přiblížit ukazováčkem. Fífa se ožene packou. Chlapec ucukne a hlesne:
„To mě teda podrž.“
„Tak už mi věříš?“
„A to s ním jako mluvíš?“
„Už jsem ti to říkala.“
„Ale já nic neslyším.“
„Slyším ho jen já.“
„Tak to dokaž!“ přikazuje Mareček. „Jak mám vědět, že ty kužely světla nebyl trik. Chceš mě vystrašit? To se ti nepodaří. Četl jsem knihu o temném středověku!“
„Tak dobře. Fífo, zamňoukej.“
„Nejsem cvičená opice,“ opáčí Fífa.
„Hned zamňoukej, nebo tě vezmu k panu Richterovi a řeknu mu, cos mu dělal v květináčích.“
100
Ukázka elektronické knihy
