Na tomto místě zmíníme ještě další důležitý důraz, o němž Kempenský hovoří a který je velmi významný i pro duchovní pastýře, a tím je nezanedbávat sebe a svůj duchovní život. Myslí hlavně na klášterní soužití, ale jeho poznání zcela určitě má široký pastorační význam také pro faráře, kazatele, kněží a diakony, jež musejí většinu svého času, svých fyzických i psychických sil věnovat službě druhým, někdy až do vyčerpání, a nemají čas ani na sebe, ani na svou rodinu. Těm náš teolog radí: „1. Najdi si čas, kdy se můžeš věnovat sám sobě a často přemýšlej o Božích dobrodiních … Čti takové věci, které vedou spíš ke zkroušenosti, než aby zaměstnávaly mysl“.173 Tato rada je důležitá, protože všichni církevní služebníci žijí také ve velmi uspěchané době, všichni jsou vytíženi prací natolik, že už nemají čas ani na chvíle osobního ztišení, osobní studium Písma, vzájemné soužití v rodinách a v příbuzenských vztazích.
Společně s tím zmíníme ještě dva pojmy Kempenského, které se týkají života všech lidi, a to jsou štěstí a svědomí. Touha po štěstí provází všechny lidi od narození až po hrob a většina lidí si představuje své štěstí podle sebe. Jedni je spojují s majetkem, penězi a bohatstvím, druzí se považují za šťastné, když jsou zdraví. Na rozdíl od toho náš teolog spojuje lidské štěstí s odříkáním a svědomím: „Opravdová svoboda a pravá veselost je jen v Boží bázni a v dobrém svědomí … Šťasten, kdo se odříká všeho, co by mohlo poskvrnit nebo obtížit jeho svědomí“. Právě proto je důležité, aby každý, kdo chce být šťastný, neignoroval vnitřní hlas svého svědomí, protože „1. Slávou dobrého člověka je svědectví dobrého svědomí. Měj dobré svědomí a vždy budeš mít radost“.174 Symbióza štěstí a svědomí odlišuje Kempenského od jiných sekularizovaných filozoficko-etických pojetí.175 V životech mnohých lidí se velmi často stává, že když dosáhli všeho, po čem toužili, nemusí být šťastnými, pokud prožívají výčitky a obviňování ve svých svědomích z mnohých špatných způsobů svého jednání. Obojí, osobní štěstí i dobré svědomí, se ani dnes nedají úplně odloučit od pastorační péče. Nyní ještě krátce ke dvěma akcentům, jež se týkají duchovní přípravy k přijetí svátosti Večeře Páně.
V této souvislosti se teolog Kempenský zmiňuje o třech podmínkách. První je láska věřícího k Pánu Ježíši Kristu: „Neboť každý, kdo miluje, připravuje svému drahému miláčkovi nejlepší a nejkrásnější místo“ a láska hostitele, v tomto případě přítomného Ježíše Krista, spojuje s láskou hosta. Druhý předpoklad účasti je osobní sebezkoumání, jímž se účastník odděluje od hříchů: „Chceš-li, abych přišel k tobě a zůstal u tebe, odstraň starý kvas, očisti příbytek svého srdce … a s hořkostí duše se rozpomínej na své přestupky“ (Ž 101,8). Třetí podmínka k přijetí Večeře Páně podle Kempenského je bezvýhradné spoléhání na Boží milost v Kristu: „2. Věz však, že se nemůžeš dostatečně připravit vlastní zásluhou, i kdyby ses připravoval celý rok a nemyslel na nic jiného. To jen
173 T. Kempenský: Následování Krista, s 30, s. 32.
174 Ibid., s. 33 a 53.
175 Některé filozoficko-etické aspekty jsou obsaženy in: Filosofický slovník, kolektiv autorů, Olomouc 1998, heslo: Štěstí; Filosofický slovník, kolektiv autorů, Olomouc 1998, heslo: Svědomí.
má dobrota a milost ti dovoluje přistoupit k mému stolu“. A účast na zmíněné svátosti také zavazuje k setrvávání „ve zbožnosti i po přijetí Svátosti“.176 Kempenský tím potvrzuje, že služba duchovních pastýřů se spojuje s relevantní biblicko-teologickou přípravou věřících také k přijímání svátosti Večeře Páně (1K 11,26–34).
Nyní přeneseme pozornost k moderní době. Období české a světové reformace, protestantismu a evangelikálního hnutí bude věnována samostatná pozornost v 7. kapitole.
4.8 STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA OSVÍCENSTVÍ
Osvícenství je „duchovní pohyb na konci 17. a s počátkem 18. století, jenž podstatně ovlivnil celkovou evropskou kulturu. Přinášel nové pohledy intelektuální, projevy literární i zjevy sociální (pokrok). Umocnil samostatnou roli rozumu v lidském poznání a tím se přímo či nepřímo dostával do polemiky s tradičním křesťanstvím. Odmítal moc, s níž se křesťanství prosazovalo v oblasti společenské … Odcizil se takovým pojmům, jako je zjevení či prvotní hřích“. V širší souvislosti docházelo také k proklamaci lidské autonomie a „Bůh byl chápán jako hypotéza, která nebyla ani potřebná, ani použitelná“, dá se to říci i tak, že „osvícenství přispělo vcelku k zproblematizování křesťanské víry a k radikálnímu zesvětštění života“.177
Uvedené i nezmíněné dobové změny působily na pojetí duchovní péče, v níž se prosazoval stále více „silný morální pedagogický akcent“, jenž se projevoval „v morálce o čistém rozmyslu (Vernunft – J. L.)“ a „programovým vedením lidí k samostatnému používání rozmyslu“. Tím vším chtělo uvedené myšlenkové hnutí „vyloučit pověry, víru v zázraky a překonávat iracionální diskvalifikované obsahy dogmat, a tak nastoupit cestu viditelného záslužného, ctnostného života“.178
S programovým racionalismem osvícenství zahájilo i útok na autoritu Bible, spojený s úsilím „odkanonizovat Bibli“, odmítnout „pastýře“ a doporučit všem „používání zdravého rozmyslu (Vernunft) jako spolehlivého měřítka božského poznání, pobožného života“ i jako prostředku k překonání všech lidských úzkostí a utrpení. Poslání duchovního pastýře se tak začalo spojovat s „ideálem duchovního jako samostatného poradce“.179
S důrazem na přirozený deifikovaný racionální proces směřující k překonání všech lidských problémů ve světě šla ruku v ruce moderní racionální teologicko-filozofická doktrína o teodicei, tj. o ospravedlnění všemohoucího Boha za přítomnost zla ve světě (Leibniz). „Její poimenický axióm se zakládal na skutečnosti“, že všechna utrpení, nemoci, zármutek, životní zkoušky a krizové
176 T. Kempenský: Následování Krista, s. 177–178; více o této svátosti viz ibid., s. 178–186.
177 M. Salajka: Orientační teologický slovník, s. 115.
178 Ibid.
179 G. Müller at al. (ed.): Theologische Realenzyklopädie, XXXI, heslo: Seelsorge I., s. 21.
situace, jež lidé ve světě prožívají, jsou „Boží školou k získání ctností“, mají „pedagogický charakter“ a všechny „se dají samostatně překonat přizváním lidského rozmyslu (ratio)“. Později z uvedené nauky vyplynulo duchovní dilema, podle kterého ani církev a ani duchovní pastýř neposkytují uspokojivé řešení lidských problémů, nýbrž jen člověk sám prostřednictvím svého rozumu.180 Z tohoto racionálního antropocentrického optimismu vyplývají klady i zápory, které se později promítaly v pastorační péči.
K pozitivnímu aspektu patřil „empirický zájem o skutečnost života člověka ve světě“, který „bere na sebe úsilí zjišťovat sociální, kulturní, ekonomické poměry, přítomné náboženské pověry v nich, morální zlořády“, a tak „pomáhat věřícím se s nimi účinně vyrovnávat“. Právě tento uvedený empirický zájem o realitu života člověka ve světě povzbudil i úsilí císařovny Marie Terezie směřující k tomu, že se zasadila „o pastorační studium na univerzitě ve Vídni“. Ale tím osvícenství nezměnilo svůj kritický vztah k autoritě Písma svatého a „Bible jako nenahraditelné Boží slovo, jako prostředek poznání hříchů a útěchy ustupuje do pozadí“, a tím byla „biblická hamartologie eliminována“ z lidského života a kněžská poimenická služba zaměřená k „vyznání a odpuštění hříchů, k přímluvné modlitbě a jiné, ztrácí své unikátní poslání. Teprve později, tj. na konci 18. století, se začaly v pastorační péči prosazovat christologie, nauka o smíření v Kristu a eschatologie“, které začaly nově orientovat tuto křesťanskou službu.181
4.8.1 FRIEDRICH DANIEL ERNST SCHLEIERMACHER
Byl známý jako dobrý farář, pedagog a teolog. V dětství „dostalo se mu pietistické výchovy v duchu spenerovské tradice“, která učila, že víra je víc než teologie a etika“, a bohoslovecké vzdělání dovršil „na univerzitě v Halle“. „Po své ordinaci působil jako evangelický farář většinou v Berlíně, pomáhal při zakládání berlínské univerzity, kde se také stal profesorem teologie“. O vědeckosti teologie a o povaze náboženství, pojednává ve svém díle Řeči o náboženství (Reden über Religion, 1797), kde náboženství zařazuje „do oblasti cítění“.182 Jako protestantský farář Schleiermacher (1768–1834) „v rámci své pastorační činnosti mimo jiné připravoval ke konfirmaci velkého pruského státníka Otto von Bismarka.183
Díky objevu Lutherovy teologie Schleiermacher začal spojovat duchovní péči se sociální službou a „ležela mu na srdci hlavně péče o chudé“. Luther ho inspiroval myšlenkou všeobecného kněžství věřících a svou otevřenou teologickou diskusí o reformátorovi ovlivnil svého současníka J. H. Wicherna, který později „navrhl program praktické pastorační péče“, jíž „se zaměřoval
180 Ibid.
181 Ibid., s. 21, 22 a 23.
182 T. Lane: Dějiny křesťanského myšlení, s. 202.
183 Ibid. Ukázka