vietnamského původu. Poté, co byla přijata na vysokou školu v Praze, její rodiče prodali dům a celá rodina se do Prahy přestěhovala. V Praze Linda také poznala svého přítele, Čecha, kterého její rodiče celkem bez problémů akceptovali. Linda ve svém vyprávění klade velký důraz na přináležitost k České republice a říká, že se vždy považovala spíše za Češku, a to jak ve svých kulturních praktikách, tak ve svém světonázoru a pojetí sebe sama. Na podporu svého tvrzení uvedla, že má české občanství, češtinu ovládá lépe než její český přítel, má více českých než vietnamských přátel, necítí se dobře na Sapě, protože se tam koncentruje mnoho Vietnamců a svým dětem chce v budoucnu dát česká jména. Svou identitu konstruuje v kontrastu s identitou starší sestry, která je dle jejích slov daleko více ovlivněna svým vietnamským původem a která jí často vytýká, že by neměla zapomínat na svou kulturu a své kořeny.
Prostě já jsem taková, že jdu ven a že máma zůstane sama doma, tak O.K., jeden dva dny v pohodě, jako že to nejde. A ségra vždycky, že máma je chudák sama doma a já jsem furt někde venku s kamarádama a že mi nezáleží na rodině. Říkám, záleží, ale tak dávám to jinak najevo nebo prostě. No to je typický pro konfuciánství, pro rodinu. Rodina je na prvním místě.
Přestože o sobě Linda hovoří jako o Češce, je zřejmé, že si je vědoma i svého vietnamského původu. To je patrné například v okamžicích, kdy říká, že nejhorší je, když její přítel nechápe „naši kulturu“. Je to dáno tím, že vyrůstala v rodině, kde se dodržovaly některé kulturní tradice, a její rodiče vždy dbali na to, aby jejich děti nezapomněly na své kořeny (například dbali na to, aby se Linda učila vietnamsky). I když Linda necítí potřebu svůj vietnamský původ, který bere jako samozřejmost, zdůrazňovat, je zřejmé, že je na něj hrdá. V biografii Lindy se podobně jako v příběhu Hanky neobjevují žádné momenty, které bychom mohli označit jako krizové či problematické v oblasti formování vlastní identity a ve spojitosti s otázkou etnicity. Pozitivní roli v tomto směru sehráli pravděpodobně především její rodiče, kteří sice byli velmi přísní, ale zároveň i poměrně flexibilní a vstřícní. Při výchově dbali na to, aby svým dcerám dostatečně předali vietnamské kulturní hodnoty, zároveň však projevili otevřenost tím, že se stavěli tolerantně k její volbě českého partnera.
5.2 Konstruování identit ve vztahu k Vietnamu a vietnamské kultuře
Všichni potomci Vietnamců, až na několik výjimek, vyrůstali v rodinách udržujících intenzivní vazby s Vietnamem, v transnacionálním sociálním
prostoru. Jejich vztah k Vietnamu a vietnamské kultuře se nicméně lišil nejen mezigeneračně, ale i v rámci vlastní generace. Významnou roli v těchto odlišnostech přitom hrálo místo, kde vyrůstali a kam chodili do školy. Pro ty, kteří vyrůstali v místech s větší koncentrací Vietnamců a intenzivnějšími vazbami na Vietnam, jako například Phuong nebo Hana, se pocit sounáležitosti s vietnamskou kulturou a Vietnamem stal samozřejmou součástí jejich života. Pro jiné, kteří vyrůstali v lokalitách, kde Vietnamci tvořili menšinu, jako například Linda nebo Tony, se tento pocit dostavil až později. Cesta, kterou v tomto směru absolvovali, byla přitom poznamenána jak pochybnostmi o sobě samém a své identitě, tak konflikty s rodiči. Většina z nich si přitom také prošla obdobím, které někteří označili jako „návrat ke kořenům“ a které bylo popsáno v literatuře zabývající se integrací potomků migrantů jako „proměna identity“, jež se projevuje zvýšeným zájmem o vlastní kulturní dědictví (Phinney 1996; Kibria 2002; Thai 2002), „vnoření se“ (Cross, citovaný Phinneyovou 1996), „období hledání“ (Phinney 1996), „reetnizace“ (Espiritu 2003), „revitalizace“ nebo „obnova/objevení etnicity“ (Thai 2002). Tento posun v identitě se v literatuře interpretuje jak s ohledem na věk a intrapsychické faktory související s obecnými vývojovými tendencemi ega (Erikson 1974; Phinney 1996; Kibria 2002), tak se změnou sociální situace a kontextu (Levitt a Waters 2002; Kibria 2002; Thai 2002; Tsuda 2016; Wessendorf 2013). Například Thaiová, která zkoumala potomky Vietnamců v USA, uvádí, že s nástupem na vysokou školu (a v menší míře do zaměstnání) se potomkům migrantů otevírají nová sociální kolbiště poskytující jim prostor pro zkoumání, případně lepší pochopení sebe sama. Proces, kterým mladí lidé procházejí, označuje pojmem „deprogramování svého já“ (deprograming the self) a říká, že je doprovázen kritickým přístupem k hodnotám majoritní americké společnosti, hodnocené skrze „optiku tradiční (myšleno vietnamské: poznámka autorky) kultury“ (Thai 2002, 66). Také v případě informantů a informantek výzkumu touhu poznávat vietnamskou kulturu a Vietnam umocnilo navázání přátelských vztahů s dalšími potomky Vietnamců. Tato přátelství pro ně neměla ale význam pouze v tom, že začali obracet pozornost k vietnamské kultuře a „znovuobjevovat své kořeny“, ale především v tom, že jim umožnovala sdílet zážitky s mladými lidmi, kteří si procházeli podobnými životními situacemi a řešili podobné problémy. Díky tomuto pocitu sounáležitosti s vrstevníky si dokázali lépe ujasnit své místo na pomezí transnacionálního a lokálního sociálního prostoru a vyjednat vlastní pojetí a podoby „vietnamství“. Například Thuyen uvedla, že nejvíce se o vietnamskou kulturu začala zabývat na střední škole ve chvíli, kdy se na chatu („četu“) v místnosti Harry Potter náhodně seznámila s dívkou, která také pocházela z vietnamské rodiny. Toto seznámení se stalo prvotním impulzem k tomu, že začala aktivně
vyhledávat možnosti k navazování kontaktů s dalšími potomky Vietnamců. Se svou novou přítelkyní, se kterou si zatím dopisovala, se totiž rozhodla zúčastnit tábora pořádaného pro děti z vietnamských rodin ve věku 16–20 let.
Na tomto táboře obě navázaly řadu vztahů s potomky Vietnamců bydlícími v různých částech České republiky, se kterými se jednou za čas setkávaly na společných akcích zejména v Praze, ale i mimo ni. O svých zážitcích z tábora Thuyen vypráví v následujícím úryvku:
No, bylo to hrozně fajn, protože najednou jsme byli mezi lidma, kteří měli stejný nebo hodně podobný problémy jako my, že to byli takoví, co tady jsou od malička nebo se narodili. Takže takový právě konflikt identity, konflikt těch kultur a díky tomu jsme si s nima hrozně rozuměli a bylo to hrozně fajn, protože všichni byli v našem nebo ve starším věku, takže mám na to hrozně pěkný vzpomínky. (Thuyen, 25 let)
Thuyen doposud měla pouze české kamarády, kteří nechápali, proč se tolik podřizuje přáním rodičů, což v ní vyvolávalo nepříjemné pocity „jinakosti”, se kterými si nevěděla rady. Setkání s vrstevníky, kteří ve svém životě zažívali podobné situace, tak pro ni bylo osvobozujícím momentem, kdy si uvědomila, že není jediná, kdo má přísné rodiče nebo kdo musí o víkendu pomáhat v obchodě. Zatímco mezi svými českými spolužáky vyčnívala její jinakost, mezi vietnamskými kamarády se cítila být součástí většího celku. Tento pocit sounáležitosti nepramenil primárně ze společně sdílené etnicity nebo touhy oslavovat své „vietnamství“, ale především ze společně sdílené zkušenosti. Tu lze definovat nejen jako kulturně podmíněnou, ale také jako vyplývající z postmigrační situace rodin a danou vyrůstáním v transnacionálním sociálním prostoru. Pocit sounáležitosti byl pro Thuyen i některé další potomky Vietnamců hlavním impulsem k tomu, že postupně začali upřednostňovat vietnamské kamarády před těmi českými (Kibriová tento jev nazývá budováním „nových sociálních sítí“, Kibria 2002), s čímž pak souvisel i prohlubující se zájem o vietnamskou kulturu. Na společných setkáních se totiž nediskutovaly pouze problémy s rodiči a majoritou, ale také se probíralo, co potomci Vietnamců na vietnamské kultuře a způsobu života pokládají za důležité a přínosné pro jejich životy a rozvoj i co může vietnamská kultura nabídnout české společnosti. Narativy, ve kterých informanti a informantky tematizují tato „koetnická přátelství“ (přátelství v rámci vlastní etnické skupiny), se například vyznačují důrazem kladeným na sdílené hodnoty a na to, co někteří pojmenovali jako „společná mentalita“ (blíže viz kapitola 4). Tyto hodnoty, mezi které patřil zejména respekt vůči rodičům a rodinná soudržnost, byly potomky Vietnamců prezentovány jako kulturně podmíněné, odvozené z učení konfucianismu a vztahující se k vietnamskému způsobu života