na ministerstvu školství, což byl jediný resort strany, kde došlo ke změně ministra. Metodické faktory jsou vysvětlujícím faktorem především v případě MZV a v menší míře v případě MŽP. Většina náměstků na MZV byla jmenována před sledovaným obdobím, například za první vlády Mirka Topolánka.
Tabulka č. 3.13. Podíl profilů náměstků na ministerstvech SZ
Zdroj: vlastní data
Na základě výše uvedených skutečností lze pouze omezeně dospět k závěru, že Strana zelených představuje nejprofesionálnější ze všech zkoumaných stran. Ani jeden náměstek jmenovaný ve sledovaném období nebyl členem strany18 a na ministerstvech působilo nejvyšší procento (50 %) odborníků,19 politický poradce jmenovaný z pozice poradce bývalého ministra. Zástupci veřejného sektoru zastupovali odborníky v dané
18 Pro úplnost je třeba dodat, že na Ministerstvu školství působil náměstek z ODS. Na základě (ne)dostupných informací však nebylo možné zjistit jeho kariérní profil ani jeho poslední pozici před nástupem do funkce. Proto nebyl do výzkumu zahrnut.
19 Výsledek by se zvýšil, kdyby výzkum zahrnoval i nestraníky z řad ministrů Strany zelených za Fischerovy vlády. V tomto případě byly na základě kariérních profilů obou odborníků nominovány dvě pozice, státní úředník a ministr veřejného sektoru jako poslední.
oblasti, ať už na MŽP ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny nebo na MŠMT zástupce vysokých škol. Právě na MŽP byl rozdíl mezi nominanty Strany zelených a všech ostatních stran nejzřetelnější. Počítámeli nominanty za Fischerovy vlády (v níž zástupci SZ dočasně vedli ministerstvo), přivedla SZ polovinu všech odborníků, třetinu kariérních státních úředníků a třetinu stranických odborníků působících ve sledovaném období na MŽP. SZ byla poslední stranou, která personální obsazování ministerstva nepolitizovala stranickými nominacemi a zůstává otázkou, zda vzhledem ke své členské základně, zastoupení v parlamentnu a ve vládě toho byla schopna.
SZ neprosazovala pouze personální obsazení svých ministerstev, její představitelé (ať už straníci nebo nestraníci spojení se SZ) působili také na MMR, MS, MZe a MD. Ukázalo se, že SZ vysílala na ministerstva v působnosti jiných stran jiný typ náměstků. Ze čtyř nominovaných byl pouze jeden odborník, doplněný dvěma odbornými straníky a jedním členem strany. Na základě těchto posledních pozic SZ jmenovala (s výjimkou jednoho zástupce veřejného sektoru) náměstky se zkušeností s politickým poradenstvím. Paradoxně ani pozice jediného zástupce strany pro veřejný sektor se neobešla bez určitých úprav. Dotyčná funkce byla vytvořena až dodatečně. Pozice byla vytvořena tak, aby Strana zelených měla svého nominanta i na daném ministerstvu (Ministerstvo zemědělství). Zatímco na vlastní ministerstva se SZ snažila dosazovat odborníky, na ministerstva řízená jinými stranami vysílala lidi, kteří sice měli zkušenosti z daného resortu či oblasti politiky, ale měli bližší vztah ke straně.
3.9 Závěr
V českém prostředí je politizace státní správy různě přítomná u všech popisovaných politických stran. Složení sboru náměstků vychází nejen z existence či neexistence zákona o státní službě, ale také ze stran zastoupených v dané koalici, z jejich vzájemných interakcí, z aktuálního politického prostředí (význam strany při jednáních a pro koalici jako celek, vzájemná důvěra mezi nimi apod.) Potvrdily se tak závěry Kopeckého a Spirové (2011) o rozdílném přístupu politických stran. Tradiční, starší strany využívají stranické nominace o deset až dvacet procent častěji než strany nové. Charakter srovnání však nemohl odhalit, zda existuje vnitřní mechanismus stranických nominací v rámci stran. Z uvedeného však vyplývá, že v českém prostředí není vnitřním mechanismem ve stranách centralizovaný postup, ale spíše možnost využívat stranické nominace z různých oblastí fungování státu. Strany navíc mohou těžit ze známosti prostředí, členů pracujících buď na ministerstvech, nebo ve státní správě. Obecně platí, že novější strany (SZ, VV, ANO) mají nižší podíl stranických nominantů (ve srovnání s ostatními stranami) a pochopitelně více čerpají z prostředí, ve kterém působily – ANO (jako technokratická strana) a SZ z odborníků, VV ze soukromého sektoru.
Srovnání ukázalo, že každá ze čtyř hlavních politických stran přistupovala k politizaci státní správy odlišně. ODS usilovala o získání kontroly nad státní službou během svého funkčního období a byla proti státní službě bez politického vlivu. Hnutí ANO sice nebylo nakloněno politickým nominacím, ale nechtělo dosáhnout profesionální státní služby prostřednictvím systému zásluh, nýbrž prostřednictvím odborníků