Zakáže zde prodej základních potřeb včetně soli, zápalek a petroleje. Jeden z vůdců sovětské Ukrajiny, druhý tajemník Mendel Chatajevič se snaží Molotova přemluvit, dokonce píše Stalinovi, aby vysvětlil, jak nerealistický ten plán je. Stalin si Chatajevičovu zprávu přečte a připíše k ní jednoslovný komentář: zajímavé. Molotov považuje Chatajeviče za pošetilého a příliš urputného, a tak ho degraduje. Chatajevič se přestane hádat.
Devátého listopadu 1932 v Kremlu spáchá sebevraždu Stalinova manželka Naděžda Allilujevová. Střelí se do srdce, ale Molotov a Kaganovič donutí lékaře, aby za příčinu smrti označil „komplikace po zánětu slepého střeva“. Tato tragédie Stalinovu paranoiu vystupňuje na úplně novou úroveň. Zrádce vidí všude, od dřevovýroby po vlastní domov, i sebevraždu své manželky považuje za zradu.
Stalinova zloba dopadne na Ukrajinu, kterou z neloajálnosti podezírá nejvíc. Kreml proto zavede řadu represivních opatření proti ukrajinské politické a kulturní elitě. Na čistky dohlíží členové politbyra Lazar Kaganovič a Pavel Postyšev. V prosinci 1932 pošlou do vězení téměř dva tisíce předsedů ukrajinských kolchozů. Zvláštní služby na Ukrajině odhalí „polsko-petljurovské podzemí“, jež údajně zorganizoval Symon Petljura, důstojníci Bílé armády i polské a rumunské rozvědky. (Fakt, že Petljura byl v Paříži zavražděn už před šesti lety, čekisty nezajímá.) Toto podzemní hnutí je prý temnou silou, jež sabotuje sklizeň, ukrývá obilí a vybíjí dobytek i drůbež.
V prosinci 1932 politbyro přijde se dvěma výnosy omezujícími ukrajinizaci, kterou považují za příčinu všech problémů této republiky. Kampaň proti ukrajinským kulturním činitelům, jež Stalin obviňuje z nacionalismu a zrady, začne stíháním Hruševského. Další obětí se stává Mykola Skrypnyk, jenž kdysi stál v čele Ukrajiny, byl hlavním ideologem ukrajinizace a nyní je ministrem školství. Stalinův osobní vyslanec Postyšev obviní starého bolševika z toho, že „stranu zahltil petljurovskými sviněmi“. Skrypnyk je odstraněn z úřadu. Školy s výukou v ukrajinštině se zavírají a ukrajinské knihy jsou zakázány.
S nadcházející zimou vypuká hladomor nejen na Ukrajině, ale i v dalších zemědělských oblastech Sovětského svazu: v Povolží, na Severním Kavkazu, na Uralu i Sibiři. V Kremlu jsou si toho samozřejmě dobře vědomi. V lednu 1933 Stalin zabrání rolníkům, aby v touze po jídle opouštěli Ukrajinskou republiku. Ti, kteří se o to pokusí, jsou označováni za „polské agenty“, snažící seinfiltrovat do centrálních oblastí Ruska, aby vyvolali v zemědělských družstvech nepokoje. Z 219 500 zadržených hladovějících je 186 600 navráceno domů, zbytek poslán do gulagu. V čele Ukrajiny dál stojí Stanislav Kosior. O humanitární katastrofě se před Moskvou nezmiňuje a o pomoc nežádá, čímž se vyhýbá trestu, jelikož oficiálně žádné problémy neexistují.
Nařídí, aby byl hladomor „lokalizován“ a aby se provedly kontroly, zda hladovějící pouze „nesimulují“. Po celou zimu se úředníci z jednotlivých regionů obracejí na ústřední orgány republiky s prosbami o pomoc – po celé Ukrajině umírají lidé hladem. Chatajevič reaguje tím, že píše svým nadřízeným, že ho zprávy o hladomoru neznepokojují, neboť se domnívá, že vinu nesou sami rolníci: „Nakradli si pro sebe chleba“, takže teď umírají jen ti, kteří „si nakradli nejmíň nebo jim bylo ukradené obilí zabaveno“.
Od 16. února 1933 zakážou ukrajinské úřady uvádět do zpráv hlad jako příčinu smrti, aby se skryl rozsah katastrofy. Teprve v březnu přizná Kosior ve zprávě do Moskvy, že na Ukrajině je obrovský hladomor, ale ujišťuje, že jde jen o desítky tisíc obětí, především v Dněpropetrovské a Kyjevské oblasti. Ve skutečnosti už jsou miliony Ukrajinců opuchlí hladem, pojídají kořínky, a dokonce se uchylují ke kanibalismu.
Stalin dobře ví, co se děje, ale drží se tvrzení, že si za to umírající mohou sami, neboť jde o nacionalisty, kulaky a nepřátele kolektivizace, kteří si nezaslouží slitování.
Mezitím je jakákoliv veřejná zmínka o hladomoru v Sovětském svazu přísně zakázána, takže o něm nepíšou ani jediné noviny. Západní média se tématu také raději vyhýbají. New York Times dokonce zveřejní zprávu, že zvěsti o hladomoru v Sovětském svazu nejsou pravdivé.
Počet úmrtí na ukrajinském venkově v roce 1933 čtyřikrát předčí počet narozených. Jen v tomto roce zemře hladem okolo 2,9 milionu lidí a celkový počet obětí hladomoru dosáhne 3,9 milionu, více než dvanácti procent ukrajinské populace. Již v roce 1933 Kreml povolí masové přesídlování rolníků z Ruska a Běloruska do opuštěných ukrajinských vesnic.
Zároveň pokračují čistky namířené proti inteligenci. Je zatčeno mnoho prominentních ukrajinských spisovatelů a básníků – událost, jež se do dějin zapíše jako „popravené obrození“.
Jedna z nejvýraznějších literárních hvězd Mykola Chvylovyj ve 20. letech vybízí své vrstevníky, aby nevzhlíželi k ruské, ale k evropské kultuře. Bojuje proti transformaci Ukrajiny v pouhou kolonii, a to pod heslem: „Pryč od Moskvy!“ Ale v roce 1933 Chvylovyj sleduje, jak jsou jeho přátelé jeden za druhým zatýkáni. 13. května si domů pozve několik hostů, vzdálí se do vedlejší místnosti a napíše sebevražedný vzkaz: „Toto je poprava celé jedné generace. Za co? Za to, že jsme byli těmi nejupřímnějšími komunisty? Ničemu nerozumím. […] Strašně to bolí. Ať žije komunismus. Ať žije budování socialismu. Ať žije komunistická strana.“ A poté se zabije.
Sedmého července se bývalý představitel Ukrajiny a ideolog ukrajinizace Mykola Skrypnyk účastní jednání ukrajinského politbyra, kde je označen za nacionalistu a sabotéra. Nařídí mu, aby podepsal dopis, ve kterém se 99
přiznává ke svým chybám. Odmítne, odejde z místnosti – a ve své kanceláři se zastřelí.
Během následujícího roku si sovětské tajné služby vymyslí podzemní organizaci s názvem „Všeukrajinský centrální blok“ a za členství v něm zatknou prakticky všechny významné osobnosti ukrajinské kultury.
Stalinova cena
V roce 1934 se hlavní město Ukrajiny přestěhuje z Charkova do Kyjeva. Hladomor je konečně překonán a vedoucí představitelé republiky obdrží ocenění. Kosior například dostává v roce 1935 Řád Lenina za „vynikající výsledky v oblasti zemědělství“. V roce 1935 také druhý tajemník Ukrajiny Postyšev poprvé v éře Sovětského svazu pořádá pro ukrajinské děti oslavu Nového roku.
Všechny strůjce hladomoru brzy povýší. Kosior se do Moskvy stěhuje v lednu 1938 a stane se zástupcem předsedy vlády Sovětského svazu. Nahradí ho Nikita Chruščov, čtyřiačtyřicetiletý úředník, jenž pochází z Doněcku, ale ukrajinsky nemluví, kvůli čemuž je mnoho místních komunistů proti jeho dosazení do funkce.
Rok 1937 se do dějin zapíše jako počátek Stalinova Velkého teroru. Je zatčeno asi 1,5 milionu sovětských občanů a 700 000 je jich zastřeleno. Prvními oběťmi jsou vojenští velitelé, vůdci Rudé armády, kteří v letech 1918–1920 dobyli Ukrajinu. Jako další přijdou na řadu vrchní představitelé strany, včetně nedávných iniciátorů hladomoru. Chatajevič je zatčen jako první a obviněn z členství v teroristické skupině. V říjnu 1937 ho zastřelí.
Třetího listopadu 1937 je k trestu smrti odsouzeno více než sto představitelů ukrajinského „popraveného obrození“. Zavraždí je a pohřbí v hromadném hrobu v lese v severním Rusku.
V roce 1938 se Pavel Postyšev přizná k tomu, že je japonský špion. Kosior je krátce poté obviněn z členství v „Polské vojenské organizaci“. V roce 1939 jsou oba popraveni.
Ve stejném roce 1939 Boris Grekov znovu vydává svou již kanonickou knihu o prvopočátcích ruských dějin pod názvem Kyjevská Rus a později za ni dostává Stalinovu cenu. Každé další vydání Grekovovy knihy se od předchozích mírně liší, přičemž především přibývá kritiky Hruševského. Nejprve Grekov píše, že se Hruševskyj pokoušel uměle omezit Kyjevskou Rus jen na dějiny Ukrajiny. V další verzi Grekov kritizuje Hruševského pojetí jako nevědecké. Poslední verze Grekovovy práce pak už zní jako rozsudek: „Když Hruševskyj tendenčně pojímá Staroruský stát jako ,ukrajinský‘, přichází