Ale je to pravda. Jsi výjimečný. Copak by nás Osud nebo Bůh spojil dohromady, kdyby tomu tak nebylo?
Tehdy před lety ještě neexistovalo nic jako Dotek, takže jakmile jste provedli všechny ty bolestivé pokusy, zájem o mou osobu ustal – a ty sis mě mohl odvést domů.
Desatero byl skvělý nápad na první rande. Ten tanec, hudba, nálada té noci! Myslím, že tušíš, že se mi tam tehdy líbilo. Vždyť jsem se druhý den ráno probudila ve tvé posteli. A ty ses na mě tak provinile koukal, že jsem ti úplně propadla. Danny, miláčku můj.
Proč ti to píšu, viď? To se ptáš. Víš, truhlíku, stalo se toho od té doby tolik. Nevím, jestli si na naše začátky pamatuješ. Tak jsem ti tu naši minulost chtěla takhle sepsat.
Protože budoucnost s tebou nevidím.
DANNY! PROSÍM TĚ, NEVOLEJ MI! ČTI DÁL! MOC PROSÍM, MILÁČKU!
Známe se, kolik… dvanáct let, pět měsíců a dva dny? Kdo by to počítal, viď?
Tolik let. A tolik obrovských změn.
Železné město se stalo Svatým. Kde byly dříve hotely, začaly se stavět chrámy. Stánky s rychlým občerstvením se staly rychlými zpovědnicemi na půli cesty. Dříve ještě tolerovaná rocková hudba ztichla a nahradily ji veselé náboženské chorály pro mládež.
Teď ti musí vrtat hlavou, jak to vím. Jak to můžu vědět, když jako věrná manželka mám jen čekat na návrat svého muže, mezitím doma uklízet, žehlit a vařit?
Trochu jsem ti lhala.
Občas jsem ti jídlo prostě objednala. Nikdy jsi to nepoznal. A chodila jsem po Práhu, bavila se s lidmi, pozorovala změny. Občas jsem zašla do jednoho z podniků, který stále ještě toleroval své podivné spoluobčany, zatímco to zpropadené slovo na M se začalo objevovat stále častěji.
Tak jsem potkala Sáru.
Byla to náhoda? Nevím, řekni ty, miláčku? I ona měla své nadání. A pro nadané bylo míst v Práhu stále míň. Potkaly jsme se v jedné náhodné hospodě, všimly si jedna druhé a povídaly si. Já o svém skvělém manželovi (Myslím to vážně!) a ona o bídě, se kterou bojuje, protože utekla z domova, když její otčím… prostě nebyl nejlepší náhradní otec. A pokorný křesťanský Práh přece NEMŮŽE dát druhou šanci někomu, kdo „nectí otce svého a matku svou“. Danny, víš, kolika lidem, prostým i jiným, tohle komplikuje život? Tušíš to alespoň?
Tak jsme se dál setkávaly. Já a Sára, zatímco Práh kolem nás se měnil. Prohlašoval se za svatý, ale ve všem tom strachu a nevraživosti nic svatého nebylo.
Ptáš se mě, proč jsme o tom spolu nemluvili? Proč jsme si třeba nevjeli do vlasů a pak to všechno neurovnali milováním v naší posteli?
Protože ty ses také změnil, Danny, miláčku můj.
Pamatuješ, jak si každý večer přicházel nadšený a do usnutí jsi mi vyprávěl o svých pokusech pro Matoušova evangelia?
Vím, vím, že to myslíš dobře. Vím, že pracuješ s úmyslem pomoci lidstvu.
Ale kdo pomůže takovým, jako je Sára? Odvrženým. Zapomenutým.
Myslím, že i kdybych se bývala snažila, nevnímal bys mě.
Víš, že jsi o svých pokusných subjektech začal postupně mluvit jen jako o číslech? O tom, jak „Dvojka s Šestatřicítkou testy bohužel nezvládly“?
Práh nás mění všechny. A jestli nechceme narukovat do obranných oddílů střežících Zápraží, nebo se vydat do neprozkoumané Dálky, myslím, že není úniku.
Ale stejně jsme to se Sárou zkusily. Není snad pod svícnem největší tma?
Tak nám za úkryt sloužily uličky města, jeho hospůdky a bary. Copak by se na dně pár sklenek nedalo najít zapomnění? Kolik lidí to takhle spokojeně provozuje!
Ale selhaly jsme.
Se Sárou jsme se naposledy viděly přede dvěma měsíci. Strašně se tehdy opila, tak jsem ji odvedla do Vojanových sadů.
Nesvítí tam moc světel a nikdo si nás nevšímal.