Dorothy netečně zírala na fotografii. Dívčí tvář na ni hleděla z lože černého nevábného tisku – a její mysli to nesdělovalo vůbec nic. Mechanicky si znovu přečetla titulek VÁŠNIVÉ
DRAMA NA VENKOVSKÉ
FAŘE, aniž by ta slova chápala nebo o ně projevila nějaký zájem. Zjistila, že se jí vůbec nechce vynakládat na čtení nějaké úsilí; i koukání na fotografii bylo pro ni až příliš. Nutkavá dřímota jí tížila hlavu. Oči, které se pomalu zavíraly, přelétly stránku k fotografii, na které byl buď lord Snowden, nebo ten muž, co nenosil kýlní pás, a pak ve stejném okamžiku usnula s Pippin’s Weekly na kolenou.
Nebylo to nepohodlné, u stěny chaty z vlnitého plechu, a tak se do šesti skoro nepohnula, dokud ji Nobby nevzbudil, aby jí oznámil, že je hotový čaj, načež Dorothy šetrně odložila Pippin’s Weekly stranou (budou se hodit při rozdělávání ohně), aniž by se na ně znovu podívala. Chvilková šance na vyřešení problému pominula. A problém by mohl zůstat nevyřešen i další měsíce, nebýt protivné náhody o týden později, která ji vytrhla ze spokojeného a netečného stavu, ve kterém přebývala.
V noci následující neděle se v táboře najednou objevili dva policisté a zatkli Nobbyho a další dva muže za krádež.
Stalo se to během okamžiku a Nobby neměl možnost uniknout, ani kdyby byl předem varován, protože venkov se jen hemžil pomocnými konstábly. Takových konstáblů byla v Kentu spousta. Bývali tu každý podzim – jakýsi druh milice, který měl za úkol vypořádat se s loupeživými kmeny česáčů. Farmáře už unavovaly plenivé nájezdy do sadů a rozhodli tomu učinit přítrž, in terorem.
Samozřejmě že z toho bylo v táboře obrovské pozdvižení. Dorothy vyšla z chaty, aby zjistila, co se děje, a spatřila ohněm osvětlený kruh lidí, ke kterému se všichni sbíhali. Běžela za nimi a v těle ji mrazilo, protože už měla tušení, co se asi děje. Podařilo se jí prokličkovat do čela davu a stala se svědkem právě toho, čeho se obávala.
V sevření obrovského policisty tam stál Nobby a další policista držel dva vystrašené mladíky za paže. Jeden z nich, zbědovaný, sotva
šestnáctiletý kluk, hořce naříkal. Pan Cairns, mohutný chlapík s šedivými vousy, a dva čeledíni hlídali nakradený majetek, který vyhrabali ze slámy v Nobbyho chatě. Předmět doličný A, hromada jablek; předmět doličný B, krvavé kuřecí peří. Nobby zachytil v davu Dorothyin pohled, svými velkými zuby se na ni zašklebil a zamrkal. Ozýval se zmatený křik:
„Koukněte, je to jen malej parchant, a jak brečí! Nechte ho bejt! Hamba, je to malej kluk! Jen mu dejte, hajzlovi, všeckny nás dostal do maléru! Puste ho! Všechno se vždycky hodí na nás, pitomý česáče! Když se ztratí jabko, můžem za to my! Puste ho! Zavřete už tu hubu? Předpokládám, že to jsou VAŠE jabka, co? Jesli sem VÁM to neříkal –“ atd. atd. atd. A pak: „Šoupni se, kámo! De sem máma toho kluka.“
Mohutná žena s obrovským poprsím a vlasy rozpuštěnými na záda se protlačila kruhem lidí a začala nejdřív ječet na policistu a pana Cairnse a pak na Nobbyho, který svedl jejího syna na scestí. Nakonec ji čeledíni odvedli pryč. I přes jekot té ženy slyšela Dorothy, jak pan Cairns nevrle vyslýchá Nobbyho:
„A teďka, mladý muži, se doznej a řekni nám, s kým ses o ta jablka dělil! Tuhletu zlodějnu zastavíme jednou provždy. Doznej se a my to vemem v úvahu.“
Nobby odpověděl lehkomyslně, jako vždy: „V úvahu, to víšžejo, ty –!“
„Neotvírej si na mě hubu, mladíku! Nebo to budeš mít tuplem polepený, až tě dáme před soud.“
„Prej polepený, ty –!“
Nobby se zašklebil. Vlastní důvtip ho naplňoval radostí. Zachytil Dorothyin pohled, a než ho odvedli, opět na ni zamrkal. A to bylo naposledy, co ho viděla.
Ozval se další povyk, a když vězně odváděli, skoro tucet chlapů se táhlo za nimi a bučelo na policisty a pana Cairnse, ale nikdo se k ničemu neodhodlal. Dorothy se zatím vytratila; nesnažila se zjistit, jestli by se nenašla příležitost dát Nobbymu sbohem – byla příliš vyděšená, hlavně být někde pryč! Kolena se jí nekontrolovaně třásla. Když se vrátila do chaty, ostatní ženy tam posedávaly a vzrušeně mluvily o Nobbyho zatčení. Zabořila se hluboko do slámy a schovala se, hlavně neslyšet ty jejich hlasy. Mluvily o tom půl noci bez přestání, a protože Dorothy
byla dle předpokladů Nobbyho „šlápota“, kondolovaly jí a zahrnovaly ji otázkami. Neodpovídala na ně – dělala, že spí. Ale moc dobře věděla, že neusne celou noc.
Celá záležitost ji vyděsila a rozrušila – ale rozrušilo ji to víc, než se dalo zdůvodnit nebo pochopit. Protože jí se žádné nebezpečí netýkalo. Čeledíni nevěděli, že jedla ta kradená jablka – krom toho, v táboře je jedl skoro každý –, a Nobby by ji nikdy nezradil. Nešlo ani o to, že by se o Nobbyho nějak moc strachovala, upřímně, vyhlídka měsíce ve vězení ho nijak netrápila. Šlo o to, co se odehrávalo v ní – v rozpoložení její mysli docházelo k nějaké změně.
Začínala mít pocit, že už není ta osoba, kterou byla před hodinou. V ní i mimo ni se všechno změnilo. Jako kdyby jí v mozku praskla nějaká bublina a uvolnila myšlenky, pocity i strachy, na jejichž existenci zapomněla. Celá ta snová apatie minulých tří týdnů byla najednou pryč. Protože to byl opravdu sen, ve kterém žila – zvláštní podmínkou snu je, že člověk vše přijímá, nic nezpochybňuje. Špína, hadry, tuláctví, žebrota, krádeže – to všechno jí připadalo přirozené. Dokonce i ztráta paměti jí přišla přirozená; přinejmenším si ji až do tohoto okamžiku skoro neuvědomovala. Otázka: „KDO JSEM?“ se jí vytrácela z mysli, takže si na ni někdy celé hodiny ani nevzpomněla. Až doteď, kdy se před ní vyjevila v celé své naléhavosti.
Celou tu mizernou noc jí ta otázka běhala hlavou sem a tam. Ale potíže jí nečinila ani tak ta otázka samotná jako vědomí, které se už už chystalo přijít s odpovědí. Paměť se jí vracela, to bylo jisté, a s ní i ošklivý šok. Vlastně se děsila toho okamžiku, kdy odhalí vlastní identitu. Něco, čemu nechtěla čelit, na ni číhalo hned pod povrchem jejího vědomí.
V půl šesté vstala a jako obvykle šátrala po botách. Vyšla ven, rozdělala oheň a postavila plecháček s vodou do žhavých uhlíků. A zrovna při tom jí hlavou proběhla zdánlivě nepodstatná vzpomínka. Byla to ta zastávka na návsi ve Wale, před čtrnácti dny – v době, kdy potkali tu starou Irku, paní McElligotovou. Scéna se jí vybavila velmi živě. Ona ležela vyčerpaná na trávě, ruce na tváři; Nobby a paní McElligotová spolu mluvili přes její ležící tělo a Charlie se zaujetím četl ze stojanu na noviny: Tajný milostný život farářovy dcery a ona si zmateně, ale nijak s velkým zájmem, sedla a zeptala se: „Co je to farář?“