nebyla opilá, ale část nervozity ze mě opadla a jakžtakž jsemseuklidnila.
Po návratu do hotelu panoval v pokojích shon, jak se všichni chystali na vystoupení. Dny, jako byl ten dnešní, byly pro panoptikum důležité a s přípravou si všichni pomáhali. Oběma rukama jsem se přidržovala sloupku palandy,zatímcomiOliviautahovalašněrováníkorzetuco nejpevněji, abych měla co nejužší pas. Dosud jsem si nezvykla nosit korzet, ale všechny tři se shodly na tom, že každáženazlepšíspolečnosti,cožmyjsme,honosí,alejá jsem s každým škubnutím za šněrování útrpně zarývala nehty do dřeva a cítila jsem, jak mi ta ďábelská věc svírá plíce.
„Ještě jednou… výborně. To by mohlo stačit.“ Olivia spokojeněpokývalahlavou,načežmisVivianpomohlydo černobílýchšatů,kteréjsemsi dnesoblékalapoprvé.Když jsem byla oblečena, Olivia mi svými dlouhými obratnými prsty pianistky vyčesala vlasy do úhledného drdolu, který sepnulaozdobnousponouanakrkmipřipnuladiamantový náhrdelník,ježmiprodnešekvelkorysepůjčila.
Když jsem na sebe pohlédla do zrcadla, nemohla jsem uvěřit, že jsem to opravdu já. V elegantních šatech zvýrazňujících vosí pas, s bezprstými rukavičkami z černé krajky a diamantovým náhrdelníkem jsem vypadala jako úplně jiná žena. Zdálo se mi, že je to trochu přehnané, ale mé tři společnice si mne obdivně prohlížely a uznale pokyvovaly.
Krátce po třetí hodině jsme sešly do salónku v přízemí, malé místnosti s krbem, dvěma značně opotřebovanými pohovkami a skromnou knihovnou, kde už v barevných skupinkách postávali a posedávali ostatní a čekali na dostavník. Snad nikdy jsem neviděla tolik elegantně oblečených lidí pohromadě. Všichni si oblékli to nejlepší,
co měli, aby zapůsobili na obyčejné diváky. Olivia vúchvatné róbě ze švestkově fialového mušelínu a perlovou čelenkou v ohnivých loknách, Vivian v křiklavě žlutých hedvábných šatech avelkou mašlí vevlasechnebo
Mercedes v bělostné róbě antického střihu a umělými květinami zapletenými ve vlasech – všichni vypadali neobyčejněvznešeně.
Podvědomě jsem slídila očima po salóně, dokud jsem vrohu u okna nespatřila Geralda v černém smokingu se šosy a cylindrem, jak vytahujedoutník zezlatétabatěrky a sgestemzkušenéhokuřákahosirkouzapaluje,zakrývajesi konec doutníku dlaní. Pak uloží krabičku sirek i stabatěrkou, která musela stát celé jmění, do kapsy ke zlatým hodinkám na řetízku a v mlze voňavého kouře se přimhouřenýma děsivýma očima bez víček rozhlíží po místnosti, dokud pohledem neutkví na mně. Mercedes, která si myslela, že se dívá na ni, se rozpačitě omluvila a sebejistým krokem tanečnice zamířila k němu. V tu chvíli mnou zmítaly smíšené pocity, ale naštěstí nezbýval čas se jimi zaobírat, poněvadž do pokoje vpochodovala stařena a oznámila svým nakřáplým hlasem, že venku čeká dostavník.
Stěží se vmáčkneme na prkenné lavice a povoz uhání křivými uličkami za rytmického klapotu kopyt na dlažbě. Za pár okamžiků vystupujeme u zadního vchodu nějakého divadla. Nikdo nemluví, všichni jsou zaměstnáni svými myšlenkamiavduchusiopakujíslova,notyčipohyby.
SChristianouvčelejsmevešlizadnímvchodemdovnitř, kde nás už očekával ředitel. Před očima se mi roztančily mžitky, když nás uvedl do šatny, a zdálo se mi, že se ten zpropadený korzet utahuje stále víc a víc. Vivian si snaprosto klidným výrazem sedla na lavici a začala ladit cello, které si přivezla z Oxfordu, zatímco Olivia
pochodovala sem a tam počítajíc notové zápisy, já jsem seděla na lavici a ze všech sil se snažila zklidnit divoce bušícísrdce.Bylomi,jakobychmělasamoutrémouomdlít.
Christiana už mezitím odešla na jeviště, aby uvedla náš „umělecký soubor“. Následný potlesk nám dal najevo, že předmluva skončila a první z nás jsou na řadě. Neboli GeraldaMercedes.
Gerald a Mercedes a Victor s Felicitou, kteří jim dělali hudební doprovod, se hrdinsky vydali na jeviště. Musela jsem je obdivovat, protože nikdo z nich nevypadal nervózně, a já se musela v duchu ptát, jestli jsou opravdu tak klidní, jak vypadají, nebo se prostě jen umí skvěle přetvařovat.
Ochvílipozdějizaznělydošatnytónyhudby,jakVictor s Felicitou začali s hudebním doprovodem. Za normálních okolností by mě jejich muzika na místě uhranula, ale teď jsem ji sotva vnímala. Přála jsem si jen mít to celé co nejrychlejizasebou.
Přišlo mi to jako celá věčnost, než se z hlediště ozval aplaus a Mercedes, Gerald, Victor a Felicita se vrátili do šatny. Když jsem ale spatřila ve dveřích Mercedesiny bílé šaty,krvebysevemněnedořezal.Bylajsemnařadě.Srdce mi bušilo až v krku a nejraději bych byla vyběhla na ulici, nasedla na dostavník a odjela domů, ale přesto jsem následovanáOliviíaVivianscellemvrucevyšlanajeviště, kde nás uvítala další vlna potlesku a mně se znovu sevřelo hrdlo při pohledu na hlediště plné obyčejných diváků. Nebylajsemschopnauvěřit,žesetohleopravduděje.Jako by se moje duše zcela oddělila od těla a já jen pozorovala tu podivnou scénu, kdy tři dívky v nákladných šatech a špercích stanou na jevišti, kde se do nich chtivě, fascinovaně, zvědavě a znechuceně zároveň zavrtávají