„Ale já jsem s tou kartou ještě ráno normálně platil,“ řekl, jako kdyby to nějak vylepšilo situaci, že mu nejde zaplatit teď.
„Tak bohužel, ono ji to jako nezamítá, spíš ji ten terminál vůbec jako… nevidí. Tak bohužel jedině hotovost.“
„Jak je to ale možný?“
„Většinou je nějak poškozený ten čip. Ono stačí, že se to trochu ohne, a i když se to přímo nezlomí, časem to přestane fungovat. Neškrábal jste si s tím sklo třeba, nebo něco podobnýho,“ zasmála se pokladní takovým tím řečnickým způsobem, protože takhle blbej snad nikdo ani být nemůže.
Taxikář vytúroval motor a ostentativně naštvaně přejel k jinému volnému stojanu.
Zvláštní, jak se dokáže v místnosti bleskově změnit atmosféra. Ještě před minutou Lukáše prodavačky určitě považovaly za chlapa, který pod progresivní značkou dře pro svou rodinu a přitom ještě nezapomene ženy svého života obdarovat květinou, ať to stojí, co to stojí. Teď na něj rázem koukaly jako na otrapu, co si natankoval plnou a k tomu nabral plnou náruč píčovin, a přitom to nemá čím zaplatit.
„Já se moc omlouvám za komplikace, dámy… ale přiznám se teda, že vůbec netuším, jak se tohle řeší,“ řekl v rozpacích.“
„Copak, knedlíky už nesypou?“ neodpustil si taxikář v tričku s nápisem Made in Czechoslovakia, který přišel zaplatit k vedlejší pokladně. Hodil na pult dvoulitr, poručil si ještě troje zlaté Davidoffky a nechal obsluze stovku tringelt.
Cigára se mu barevně hodily k tlustému řetězu, který měl mezi hlavou a chlupatým hrudníkem, ale ne na krku, protože ten, pokud existoval anatomicky, tak opticky teda fakt ani trochu.
„Bohužel s nezaplaceným doplňkovým zbožím vás nesmíme nechat odejít, to budeme muset stornovat…“
„Jasně, tak to je samozřejmost, spíš co s tím benzínem… já bych zkusil vybrat někde z bankomatu, nebo doma půjčím kartu od přítelkyně, ale tam se fakt nemůžu dostat jinak, než tím autem… můžu vám tady nechat třeba občanku,“ přemýšlel.
Bezkrký taxikář si šel naštěstí po svých.
„Nějak to vymyslíme, jako policii voláme fakt, až když někdo ujede, vy jste to prokazatelně zaplatit chtěl… jenomže osobní doklady do zástavy vzít nesmíme. Jednou jsme to už řešili, a pán nám tu nechal telefon, jako takovou záruku, že se vrátí,“ navrhovala šéfka směny.
„Mobil, no, jasně! To je skvělej nápad. Dobře, tak já vám to tady nechám i s tou kapsou, vyndám si jenom peněženku, a za chvilku jsem zpátky, jo? My bydlíme tady kousek, vedle Rudný. Chcete nějaký moje údaje ještě, nebo tak něco?“
„Ani ne, my vás tu máme stejně všude na kamerách, s espézetkou, se vším,“ usmála se paní asertivně.
Lukáš vyběhl k autu. Tak s takovýmhle náhlým shitstormem opravdu nepočítal. Zkusí ještě bankomat na Stodůlkách. Přijet domů bez slíbené kytky a místo toho sebrat ženě na mateřský kreditku, to vše před zraky její vlastní matky, která vám úplně nefandí… To bylo moc i na někoho, kdo MDŽ obvykle nijak neprožíval.
Bankomat ho nicméně tentokrát nepodržel. Nejen, že se mu nepodařilo vybrat z něj žádné peníze, ale nefunkční kartu mu to rovnou sežralo.
Lukáš do mašiny vzteky kopnul.
No, nic, nádech, výdech.
Místo hrdiny bude doma holt za debila. Vyřešit to musí, a fofrem, v autě mu ještě leží šest dnešních nákupů a neexistuje, že by je nerozvezl.
Otočil se ke skleněným dveřím na fotobuňky, které chránily vestibul bankovní pobočky se dvěma bankomaty. Nic. Dál zavřeno.
„To jsem dneska pro veškerou elektroniku neviditelnej, nebo co už, kurvafix?“
Pak mu padl zrak na černou podlouhlou čtečku vedle futer.
A na samolepku s textem:
„Pro otevření dveří přiložte svou bankovní kartu.“
A pod tím doplnění:
„V případě potíží volejte nonstop servisní linku 225 234 265.“