Nebeska, 1867
ŽIVÝ. Kšeft s touhle podmínkou mi vnutili jednou, ale pak už žádnej další starosta neměl šanci. Ať si živáčky chytá někdo jinej. Tím mým prvním byl pasák, kterej zmlátil štětku do bezvědomí, že měla několik zlomenin a málem umřela. Starosta Chadronu mě ukecal, že je to takový zadostiučinění pro tu ženskou, když toho bastarda přivedu. Jenomže ten pasák byl chlap jak hora a na pohrození zbraní moc neslyšel. Až když to ode mě schytal do chodidla, začal trochu spolupracovat, ale i tak – táhnout ho na radnici byl vážně oříšek. I spoutanej se dost vzpouzel a furt na mě řval a vyhrožoval. Jak jsme se blížili s povozem k městu, změnil ty svý výhrůžky na prosby. Škemral, bulel, že ho nožička bolí, líčil mi, jak by mě kvalitně přefiknul, a dokonce sliboval, že si mě vezme za ženu a bude na mě hodnej. To se fakt nedalo vydržet. Zlatý mrtvoly, ty aspoň tolik nehučej.
A co se nestalo? Chadronskej starosta zhodnotil, že se chlápek ničeho až tak vážnýho nedopustil, když oběť byla jeho partnerka, určitě zlobila a zasloužila si to a podobný hovna. Prostě ho propustil jenom s napomenutím. A ještě mu dal dvacku jako bolestný – tu, která měla bejt moje.
Jenomže chlap, sotva se mu nožička trochu zahojila, se vrátil za tou svojí ženskou a dobil ji za práskačství. Pak už se na jeho zatykači objevilo ŽIVÝ NEBO MRTVÝ. To mi vyhovovalo. Tyjo, jak prosil a škemral. Nějak se mi nedařilo zamířit a hups… rázem byl bez ptáka, aby si to umírání trochu užil.
Přehrada Box Butte, Nebeska,1868
Druhej živej… To byla spíš náhoda, že setkání se mnou přežil. Xenie dostala tip, že Redburnova banda bude poblíž Sodville. Nahnala do města dva tucty vojáků a spolu se mnou a Herculem naplánovala dokonalou past. No, zase tak dokonalá nebyla. Sice jsme věděli, že
jich je kolem patnácti a kudy asi pojedou, ale spíš to byl plán pokus omyl. Skoro to vyšlo, jenom byli rychlejší, svině. Dohnali jsme je až u přehrady Box Butte. Vypadalo to nadějně, když se začali brodit přes řeku dole, jelikož je to dost zdrželo.
Jenomže jakmile ji překročil poslední měxickej šmejd, přehrada se otevřela a rázem se údolím valilo tolik vody, že bysme to nepřekonali, ani kdybysme se posrali. Ani jednoho debilního banditu jsme nedostali!
To snad ne?! Takový práce a máme se vracet s prázdnou? To nám jako fakt všichni utekli? Vytočilo mě to do běla. Ale pak mě napadlo – někdo to tam otevřel, přece. A to jde jenom z naší strany! Vyrazili jsme s pár vojákama sprintem proti proudu. Vyplatilo se –vážně tam jeden byl.
Tenhle Měxičan byl sice vysokej, ale tak vychrtlej, že by si ho jeden spletl se smrtkou. Běžel po břehu i vodou, co mu nohy stačily, ale neměl šanci. Na koni jsme ho snadno předehnali, zahradili mu cestu a on přímo přede mnou hodil držku. Pak se ani neobtěžoval vstávat. Klečel ve vodě, čuměl mi do hlavně a u toho se šibalsky usmíval.
„Tak střílej,“ pobídnul mě španělsky. Ale to nevadilo, kuchař z hospody Na blbým místě mě tehdy přece jenom něco naučil a konečně se mi to vyplatilo.
Měl smůlu – žádný střílení, měli jsme s ním jinej záměr. Vojáci ho zpacifikovali, naložili na můj povoz a táhli jsme ho do Sodville. Naštěstí se vůbec nebránil, ani nekecal, neprosil a nekňučel. Vlastně za celou cestu nepromluvil, jenom se potutelně usmíval, jako by byl na pohodový projížďce. Napadalo mě, že je buď úplně blbej, nebo ví něco, co my ne.
Vojáci ho přivedli na služebnu, hrubě ho posadili na židli a koženejma páskama mu poutali ruce k opěradlům. On se nijak nebránil, jenom levačku podivně zatínal v pěst. Jeden z vojáků si neodpustil malej políček, pak odešli.
Zajatec upíral zrak do podlahy a huhlal si pro sebe modlitby. Byly španělsky a často se v nich objevovalo oslovení panny Marie. Na stolku vedle něho přistála moje kožená taška, to už ho donutilo zvednout hlavu. S modlitbama přestal a po očku mě sledoval. Ten
pohled tmavohnědejch duhovek mi připadal povědomej. Mrazilo mě z něj, i když byl celkově spíš vyplašenej a vykulenej. Nemá mrazit mě, ale jeho, sakra! Já jsem na straně zákona, on je ten šmejd. Já se ho nebojím!
Před ním se hromadily drobný mučicí nástroje, různý kleště, nůžky a háky, aby na ně dobře viděl, zapojil fantazii a představil si, co s nima hodlám dělat a jak ho to asi bude bolet. Nijak nevyšiloval, jenom zhluboka dejchal. Chlapi obvykle v tuhle chvíli přepnou na škemrací mód. Kolikrát nemusím vůbec nic z toho použít a vyzvoněj mi naprosto všechno.
Ozvalo se cvaknutí dveří. Do místnosti se přiřítila Xenie s hromadou složek v náručí.
„Ahoj!“ zdravila mě hned. „Gratuluji k úlovku!“ Vyklopila dokumenty na stůl, až mi málem poshazovala pečlivě vyrovnaný mučidla.
Zajatec ji překvapeně sledoval a nejspíš netušil, jakou roli bude v jeho výslechu hrát ona. Rozněžněle se na něj zadívala.
„Ten je hezký…“ Rozplývala se, jako by právě dostala novou hračku. I když… no nic. Přistoupila k němu a prohlížela si ho zblízka. Pak k němu natáhla ruku. Přikrčil se, jako by čekal ránu, ale ona mu jenom shrnula vlasy z obličeje. „Má nádherné oči.“
Usmál se na ni. Furt se krčil, ale už neklopil zrak, spíš na ni nesměle čuměl. Položila mu ruku na tvář a palcem přejela po krátkým strništi.
„Ani není moc snědý… na Měxičana,“ zhodnotila.
Zajatec očividně nečekal jemný ženský dotyky a byl z toho vyplašenej snad víc než z mejch mučicích nástrojů.
Xenie ho chytla zezadu za krk. „Jako párátko.“
„Aby ti nekřupnul.“
„Když bednu odkopnu pomalu, bude se pěkně škrtit. Už se těším na ten taneček. Jemu bude provaz slušet…“
On se pořád usmíval a zíral na ni. Sice jí nerozuměl ani slovo, ale konejšivej rozněžnělej tón jejího hlasu ho uklidňoval. Jistě ho ani nenapadlo, že se takhle bavíme o jeho smrti.
Akorát to zrovna nepotřebuju, spíš ho chci pořádně vystresovat, aby nám všechno vyklopil, stresovalo mě. „Kdy ho pověsíme?“