Elektrárna Vlna
Najtek 7. 4. 2223
Dorazíme do cíle. Jak to udělat? Holky vzít s sebou nemůžu, je to nebezpečný, ale ani je tu nemůžu nechat, protože by mi je „ukradli“ pronásledovatelé. Otočím se a uvidím, že zaparkovali daleko za námi.
„Murie?“ oslovím svého hosta.
„Očekávají tě. Ale vědí o zradě v Tesku a nevěří ti.“
„Zabijou mě?“
„Nejspíš ano. Ale jsou ochotné vyslechnout tvůj návrh.“
„Myslíš, že by mi mohly na chvíli pohlídat auto?“ Hned, jak to vyslovím, mi to přijde jako ten nejdebilnější nápad.
Chvíli mlčí, ale pak mi vyťuká do prstů: „Souhlasí. Jeďte blíž.“
Navádím Madam, která vjede na bahnitou cestu před budovou. Chapadla uhýbají, abychom je nepřejeli, a najednou se před námi vynoří žahavec v celé své kráse. Doteď jsem si myslel, že v jich v půdě žijí desítky, ale ve skutečnosti to je jeden tvor, velký jako náklaďák, a má stovky dlouhých chapadel. Je nádherný! Žasnu.
Raubíři se v nákladovém prostoru akorát proberou a chapadla jsou první, co okénkem uvidí. Pirát začne panikařit.
„Co to kurva je? Pusť nás, ty kreténe! To si vyžereš, zabiju tě!“
„Ticho tam vzadu, nebo vás fakt pustím! Obludy si na vás pochutnají.“
„Jsi blázen, Formánku,“ zahuhlá Chalupka, ale pak oba raději zmlknou.
Na základě informací od murie instruuji Madam.
„Pak vás nechaj jít.“ Ukážu na žahavce. „Ať vyjednávání dopadne jakkoliv. Když se do hodiny nevrátím, prostě jeďte pryč.“
„Musíš se vrátit!“
To mě potěší. Asi jí na mně záleží…
„Až holčička vyroste,“ pohladím její břicho, „vymyslete si nějakou báchorku o tom, jakej byl taťka hrdina,“ řeknu a vystoupím z vozu.
„Počkej, jak ty o tom víš?!“
Neodpovím a zapluju do elektrárny. Améby se na mě nepříjemně nalepí, ale nechají mě mluvit. Představím jim svůj plán a doufám, že v něm také uvidí naději na konec války. Jsou ale pořád hodně naježené a dle slov murie mi stále nevěří.
„Uf.“ Pochopím, že to nemá cenu. „Tak jim řekni, ať mě utopěj. Ať z toho taky něco máš.“ Vzdávám to.
„Ne.“
„Proč ne? Tos chtěla, přece.“
Mlčí. Nebo mluví s amébami. Nevím. Dlouho se neozývá.
„Tak co je?“
„Nechci, abys umřel.“
„To už si děláš prdel, ne?“
„Oblíbila jsem si tě.“
Přitiskne se na mě bublina a já se rychle nadechnu. Čekám, že mě teda chce utopit. Místo toho nasaje murii, kterou pak předá další bublině. Ježiš, to je úleva! Zářivě zelené světlo koluje jejich těly tak rychle, že ho nestíhám sledovat. Pak mi parazita vrátí.
„Domluvila jsem jim. Už ti věří.“
Takže se nastěhujeme do elektrárny. Bídné důstojníky přivážeme v kanceláři k židlím a zamkneme, protože Pacal pořád něco haleká a nikdo na to není zvědavý.
Ale přijde mi roztomilé, jak se améby snaží zahřívat Julii a Madam, protože jsou obě jenom v nočních košilích a klepou kosu. Těm se zase zalíbí, jak jsou bubliny měkké a hebké a válí se na nich jako na gauči.
I já si na jednu lehnu a konečně se trochu prospím. A to jsem myslel, že mě po vykonané vraždě nenechá svědomí usnout…
Až v poledne si najdeme chvilku pro naše zajatce a vejdeme do kanceláře. Jsou vyděšení, unavení, skleslí a zlomení. A podělaní.
Myslíš, že ti tohle projde, ty sráči?
Jo, myslím. Hele, sklapněte na chvíli, mám pro vás práci.
Koukej nás pustit, debile zasranej!
jestli se vyvzteká, ale spíš se dostává čím dál víc do ráže.
